Slapy – velká louže

Pozvánce na vláčku na naši velkou louži jsme nedokázali odolat. Sice předpověď počasí byla velmi nepříznivá, klesal tlak, a to o osm čárek, mělo být zataženo s občasnými přeháňkami, měl foukat velmi silný vítr, a to se bohužel všechno vyplnilo. Ale velká louže je velká louže a co kdyby…

 

 A tak jsme ráno vstávali kolem páté, uvařili jsme si do termosky trošku čaje, namázli kousek chleba, vyndali jsme z báglů všechny zbytečnosti a vybavili se jen gumami, hlavičkami a v šest jsme stáli v plné parádě před barákem, kam pro nás přijel už s naloženou lodí kamarád Vašek. Nejvíc místa nám zabíralo nepromokavé oblečení, které si na sebe vezmeme až před naloděním. Cesta trvala skoro hodinu i se zastávkou u benzínky, a tak je sedm, ještě je tma jako v pytli. V klidu pokládáme loď na vodu a cpeme do ní všechny naše krámy včetně kanystru a motoru, baterky a echolotu a nakonec vesla, co kdyby…Vašek za to vzal, až se příď vyšvihla k oblakům, voda se roztříkla a my vypálili jako formule. Náš cíl byla jedna zátoka asi patnáct minut jízdy, pomalu se rozednívalo a zvedal se velmi studený a nepříjemný vítr, který nás doslova omýval stříkající vodou. Díky Vaškovým kapitánským dovednostem jsme na místě nějak velmi brzo a tak provlékáme očka a protahujeme vlasec ještě za svitu čelovek. Zkoušíme hloubku a najít nějaké ryby, což se nám po chvilce daří, ale na nějakých patnácti metrech. Pouštíme kotvu, která ale nic neřeší, protože nás každou chvíli velmi silný vítr strhává a tlačí ke břehu z vybraného místa, což má za následek, že bohužel hodně trháme a hlavně se dostáváme mimo ryby. Zkoušíme se několikrát vracet, ale zesilující vítr a neustálé zvedání a spouštění kotvy nás po několika pokusech odrazuje. Přejížíme tedy hlouběji do zátoky a snažíme se najít ryby. Daří se nám je najít, ale i tady se několikrát díky větru trháme z kotvy.

Přes dvě hodiny neustálého zkoušení, trhání, a popojíždění, a to pořád bez jediného kontaktu s rybou, jsme vymysleli jinou taktiku. Zahákli jsme kotvu na břehu kolem pařezu, pustili se na nějakých dvacet metrů lana a nechali se foukajícím větrem do zad, který nás cpal na vodu, šoupat pár metrů doprava a zase do leva, ale stále na stejné hloubce, což přineslo konečně kýžený výsledek a kontakt s rybami. Našli jsme hejno okounů a jako první, kdo vyndal rybu a zasloužil si sušenku za první chycenou rybu, byl Honzík s krásným asi třicítkou okounkem. Hodně nás to povzbudilo a začali jsme konečně chytat a pár okounů dostali do foťáku. Vydrželi jsme tu asi dvě hodinky a trošinku si vyčistili krabičky, protože na echolotu se ukazovaly pokácené stromy a pařezy, kde se zřejmě rybám očividně líbilo.

Kolem oběda se trošku uklidnil vítr, a tak jsme chtěli popojet kousek jinam. Našli jsme si jinou zátoku, ale tady bylo větrem naváto hodně nepořádku, plavající na hladině, že jsme kolikrát ani nedokázali prohodit nástrahu ke dnu, i když jsme ryby právě pod tím nepořádkem na echolotu viděli. Zajímavé bylo, že zase se držely kolem patnácti metrů. Po půl hodině měl jediný kontakt Honza a já s Vaškem jsme jen trhali a trhali. Projeli jsme ještě několik dalších zátok, ale záběry byly jen ojedinělé, tak jsme se rozhodli vrátit zpátky do naší první zátoky. Ryby se mezitím posunuly víc k ústí zátoky, a byly zase na svých patnácti metrech. Vítr se trošku uklidnil, a tak se nám podařilo ukotvit se. Každý z nás zkoušel trošku jiné nástrahy od „kajteků, fišmenů, krejzyfišů, spídů a podobně“, ale pokud jsme se trefili do ryb, fungovala nejvíce asi barva pivní lahev a hnědá. Pokud hejno okounů lovilo, asi na barvě nezáleželo, ale to jsme zažili jen půl hodinky, potom na barvě hodně záleželo.

Den uběhl jako voda a pomalu se začalo stmívat. Pokud se nám podařilo trefit se do hejna, slušně jsme si zachytali, dohromady jsme chytili asi třicet okounů a jednoho candátka. Mě spadl pěkný candát, a štička mi to ukousla, ale vyhrál jsem sušenku za prvního chyceného candátka, Honzovi spadli dva candáti a Vaškovi to taky štika ukousla. Náš největší nepřítel byl tentokrát vítr a ani nám nevadilo, že dvakrát sprchlo. Tentokrát byl velkým pomocníkem echolot, bez něj bychom ryby hledali jako vždy do dvanácti metrů a jim se zrovna líbilo být hlouběji. Vytrhali jsme si většinu „chytacích“ gum a vagon hlaviček, ale co, příští rok budou určitě chtít zase něco jiného. Slušně jsme se s velkou louží rozloučili a jak to vypadá, tak zase až příští rok šestnáctého června ahoj.

 

Sdílejte naše články

Odpověď

Přidejte první komentář

Upozornění na
wpDiscuz