Zpráva od vody – Labe a “ostrá”

Ostroretka je pro mě tak krásná a vzácná ryba, že jsem si hodně dopředu plánoval termín, kdy na ně vyrazím. Už jsem je chytal všude možně, na Berounce, Vltavě, Sázavě, Labi, Moravě, Bečvě, dokonce i třeba v Humenném na řece Laborec, ale většinou, když si člověk naplánuje, že na ně pojede, jako na potvoru nekoušou. Z mého pohledu, co se týká jejich výskytu, množství, vzdálenosti, a šanci na to alespoň jednu ulovit, je na tom asi relativně nejlépe řeka Labe, a tak jsme se domluvili a vyrazili na ně, i když to je kolem 150 kilometrů. Padlo nám do oka Labíčko kolem Děčína, ale chtěli jsme vyzkoušet několik míst, a to pod Ústím, kde je vlastně na řece poslední jez, a hrozně možností, přes Děčín, Hřensko až k naší hranici. Abychom to všechno stihli, domluvili jsme si rande na ráno ve tři u jedné benzínky, kde jsme si dali kafe a snídani a domluvili si první místo, kde začneme. Díky lokálním přívalovým dešťům a hodně zvednutým řekám, které se do Labe vlévají, hlavně Jizera, Berounka, Sázava a Vltava, nám bylo jasné, že to asi hodně potáhne. A to se potvrdilo, hlavní tok byl na hranici chytatelnosti, ale řeka naprosto čistá, a tak se nám trošku zmenšil okruh možností, ale stále bylo z čeho vybírat.

 

V půl páté jsme na prvním místě. Vybrali jsme klasické krmení, já černé, slané, Honza červené, sladké a slepili ho PV1. Oba jsme mělo dva litříky červíků, trošku kukel a pár žížalek. Máme namícháno a než jsme vyndali klacíky, prakem jsme před sebe poslali asi dvacet velmi silně utažených koulí. Slepili jsme litr červů a na začátek tam pár větších krmelců poslali. Hlavní tok se silně valí, ale chytáme na hraně ouplavu, a padesátka krmelec sedí. A stalo se něco parádního, přijeli jsme na ostroretky a oni opravdu kousaly! Najelo nám celé hejno a šla jedna větší krasavice za druhou. A bylo úplně jedno, jestli dávám tři, pět, nebo deset červů. Do dvou minut byl záběr a většinou hokejka. Asi dvě hodinky jsme se bavili a najednou cejn, ale krásný, zlatý „Labáček“. Za ním druhý, třetí…Pravděpodobně hejno ostroretek bylo menší, než hejno cejnů a ti je vytlačili. A aby se to nepletlo, mezi nimi si přišla kousnout i jedna parmička. Udělal jsem tedy dalších dvacet koulí a nastřílel je do krmeného místa a za chvilku se zase „ostré“ vrátili.

Bavili jsme se, chytali rybu za rybou, sluníčko krásně svítilo, čas letěl a úplně jsme zapomněli, že jsme chtěli vyzkoušet ještě jiné místo. Zkoušeli jsme různé montáže a nejvíce nám seděl páter s asi metrovým fousem, kde jsme byli téměř stoprocentní, tedy skoro každý záběr byla hokejka a trefená ryba. Při „průběžce“ už to nebyla taková čítanka, záběry byly sice skoro stejné, ale hodně krát jsme sekali do prázdna, nebo rybu netrefili, protože krmítko poskakovalo po dně. Museli jsme pořád krmit, jak jsme trošku prodloužili náhozy, ryby sezobly krmení a odjely, a tak opět pomohlo nastřílet prakem pár utažených koulí a do krmelce slepené červíky. A už jsme zase byli ve hře.

Pomalu se blížil čas večera a nám se vůbec nechtělo domů, ale vidina „sto padesáti“ kilometrů nás přinutila se začít balit. Prostě sem pojedeme ještě nejméně jednou, nejlépe zítra a najdeme si a vyzkoušíme zase jiné místečko. Škoda, že to je tak daleko.

 

Zdálo se mi, že se trošku více rozjela voda, a tak si na zítra plánuji vzít stejné krmení, které se osvědčilo, ale trošku ho ještě utáhnout kromě PV1 i lepivou hlínou. Mám na zítra i jedno překvapení, chtěl bych vyzkoušet pár speciálních posilovačů hlavně na parmy, tak uvidíme.

Každý si chytil ještě jednu ostrou, a na závěr nám oběma přijel zapózovat do foťáku i krásný zlaťáček. Škoda, že je to taková dálka. Tak zase zítra.

 

 

Sdílejte naše články

Odpověď

Přidejte první komentář

Upozornění na
wpDiscuz