Pruhovaní loupežníci

Jako každý rok velmi pečlivě a netrpělivě sledujeme vývoj počasí, hlavně stoupající tlak a pokles vody na naší velké louži, Slapské přehradě a těšíme se, až začnou kousat ty nádherní pruhovaní krasavci. Za ta léta zpětně, co na louži jezdíme, jsme si zaznamenali, že nejlepší doba na ně je co nejvyšší tlak a upuštěná voda alespoň o dva metry. Právě proto již pár let každý den zaznamenávám do počítače tlak, a letos to vyšlo přesně na středu. Naměřil jsem letošní nejvyšší tlak, 1037hPa, navíc od rána byla mlha, že by se dala krájet, teplota plus dva stupínky nad nulou, předpověď příznivá, prostě paráda! Dokonce nám bylo dopřáno, že máme oba ve středu volno, a tak nic nebránilo tomu, abychom vyrazili.

Večer jsme si velmi pečlivě připravili všechny potřebné věci s sebou, do batohu naházeli různé umělé nástrahy, které jsme chtěli vyzkoušet, jigové hlavičky, pár nových woblírků, nějakou wolframovou marmyšku, každý si vzal ještě pro sichr jeden náhradní proutek, dokonce jsem stihl do termosky uvařit kafe, abychom se ráno nemuseli ani minutu zdržovat, od mámy jsem si „vypůjčil“ patnáctimetrovou prádelní šňůru na kotvu a šli jsme do hajan. K vodě to máme necelou hodinku jízdy, v mlze to bude trvat určitě déle, a tak jsme vyrazili raději v půl čtvrté ráno.

V Praze mlha nebyla tak zlá, ale jakmile jsme se přiblížili k Vltavě, nebylo vidět ani na špičku nosu. Celou cestu jsme jeli skoro krokem a já pořád čekal, odkud nám nějaká srnečka přeběhne přes kapotu. Naštěstí se nic takového nestalo, a tak jsme přesně v šest seděli v lodi a snažili se najít ty pruhované krasavce, kvůli kterým jsme sem přijeli. Nebyla zima, jen foukal studený vítr, který rozháněl mlhu a hnal nás pořád od místa, kam jsme chtěli dojet. Za ta léta, co sem jezdíme, jsme si zhruba označili přímku mezi jedním vyčnívajícím stromem a skálou, kde jsme si vždycky zachytali, a kde se rybám zřejmě moc líbí. Ještě že jsme vzali prádelní šňůru, protože jsme našli ryby na nějakých dvanácti – patnácti metrech a klasická kotva na lodi má jen desetimetrové lano. Jako první se do ryb trefil Honzík a na klasickou „kajtekáckou“ zelenou poslal do foťáku prvního pětatřicátníka, holt Japonci opět nezklamali. Byla to paráda tahat ryby na UL klacíky a opravdu jsme si to užívali. Za ním přišel druhý, třetí, ale bohužel každý pruhatec cestou ze dvanácti metrů k našemu foťáku ukousl riprovi ocásek, čímž ho vyřadil z boje. V balení jich je osm, a každý z nás měl jen dvě balení této barvy. Trefili jsme hejno lovících okounů, protože jsme je tahali na hod, dokonce jsme přišli na techniku tahání, prostě nahodit, nechat klesnout sedmičku jig hlavičku ke dnu, dvě otočky navijákem, zastavit a v tom rána, ale dařilo se nám i slušně váznout a tím i trhat, a nechtěli jsme zvedat kotvu, aby nás vítr neodnesl z těžce nalezeného místa. A tak se stalo, že po půl hodince jsme sice měli pár hezkých okounů ve foťáku, ale neměli jsme na co chytat. Tedy ostatních nástrah jsme měli vagón, ale okouni je prostě nechtěli. Čas běžel, mlha se pomalu zvedla, občas se honily mraky a místama vykukovalo i sluníčko. Jen vítr zesílil a tu a tam nás posunul z nalezeného místa. Jenže okouni nechtěli jinou barvu, sice se občas tu a tam zadařilo, ale už jsme jen paběrkovali. Zvedli jsme kotvu a snažili se najít jiné hejno, ale byla to hrubá chyba, protože jsme dvě hodiny neudělali záběr, jen jsme těžce „vyčistili“ naše krabičky.

Změnili jsme opět místo a našli si jednu zátoku, kde se nám v minulosti podařilo trefit hejno cándátů, ale tentokrát jsme tu neudělali záběr. Honza uviděl z lodi ve stráni zapomenutého pravého hříbka, a tak jsme dali „čůrací“ pauzu, Honzík si prošel stráň a našel těch praváků ještě několik. Vylezlo sluníčko, a to je na Slapy moc špatné, rybám to nedělá dobře a opravdu jsme si potvrdili, že jen trháme a trháme. Dali jsme klasický benzínkový oběd – bageta, kafe a sušenka a mezitím se opět změnilo počasí. Začaly se honit mraky a opět se zvedl vítr. Vrátili jsme se zpátky do našeho ranního místa a podařilo se nám i ukotvit a vrátili jsem se do hry. Sice to nebylo na hod, ale občas jsme na nějakou barvu zabodovali.

Čas letěl jako splašený, pomalu se stmívalo, krabičky jsme slušně vyprázdnily, a tak byl čas k návratu. Docela pěkně jsme si zachytali, nejmenší okounek měl kolem třiceti a několik jich bylo i přes čtyřicet, dohromady máme ve foťáku kolem padesátky pruhovaných krasavců, takže naprostá spokojenost. Bohužel štička ani candátek se tentokrát nezadařila, tak snad jindy.

p1560935

 

Odpověď

Přidejte první komentář

Upozornění na
wpDiscuz