Konečně napadlo trošku sněhu a paní ZIMA se ukázala i v Praze se svým bílým závojem.
V noci sice mrzne, ale přes den je kolem nuly, a to znamená jen jediné. NEZAMRZAJÍ OČKA!
Nemá smysl jet na ryby hned ráno, v klídku si dám dobrou snídani, dobrý kafíčko, navážu si pěkně v teplíčku udičky, pár návazců, z ledničky vyndám červíky a hnoječky, napařím si pěkně houstičku, pro sichr jednu pikslu kukuřice, a teprve až se teploměr přehoupne z mínusových položek malinko nad nulou, je ten správný čas vyrazit. Beru do ruky jeden mačový proutek, jednu čtyřmetrovou tyčku k podběráku, ještě v teplíčku zapisuji revír a vyrážím najít auto(což je někdy asi to nejtěžší).
Vybral jsem si Labíčko a tak od mně z Chodova je to vlastně po Jižní spojce přes celou Prahu, ale jelikož je všední den, tak to zase není žádná katastrofa. Předpokládám, že u vody bude klídek, protože je všední den, a tak se cestou stavuji u benzínky pro tradiční bagetu, kafíčko a sušenku. Slečna u kasy je na mě velmi milá, protože mě pochválila mého nového „trpasličího kuliška“, v kterém i s mojí maskou na ksichtě asi vypadám jako debil, ale kulíšek mě dobře hřeje, tak mě je to celkem fuk, spíš to je asi tím, že jsem vzal plnou nádrž a ještě si koupil s sebou jídlo.
U vody žádné překvápko, jsem tu sám, až na pár maminek se svýma prckama, a zákaz nezákaz, krmí kačeny, labutě a nutrie, i když se to nesmí. Narychlo beru jeden pytlík s černým Sensasáckým slaným krmením, dvě kila hlíny a trošku červíků, dělám pár kuliček a protahuji si vodu před sebou. Našel jsem dvě hrany, na zhruba metru šedesáti první a dva půl druhou. Sázím na první a peru do vody pět koulí zhruba na nějakých dvanácti metrech od břehu, které bohužel nezůstali bez povšimnutí, protože se okamžitě slétlo asi dvacet kačen a několik nutrií v domnění, že jsem další bambulák – krmič.
Dělám si ze sněhu pár koulí a ihned to nutriím i kačenám vysvětluji, že nee. POCHOPILI. Asi dvacet minut se trápím s vyvážením splávku a přesným taháním podél hrany a vyplácí se.
Dostal jsem se do ryb, správným nadržováním a hlavně na hnojky, které napichuji křížem a jednu ještě nehtem cvakám, aby „pustila“, a zajišťuji je červeným červíkem, což je dneska asi opravdu TOP. Jsem spokojený, tahám tak na každé druhé – třetí proplavání rybu a pokaždé jinou, tlouštíky, podoustve, cejny, skaláky, plotice, jeseny, karasy, ale hlavně dneska žádná houska, žádný červík, prostě hnoječky…Klasika červený Tuberťácký dvojka háček a Fluorine návazec. Jsem v místě, kde jsou klasicky lidmi krmené kačeny, labutě a to je pro ryby v zimě top místečko.
Občas sněží, fouká velmi studený vítr bohužel po vodě, takže je velmi těžké s mojí „třidevadesátkou“ mačovkou nadržovat, lituji, že jsem nesáhl po sedmimetrové boloňce, to by byla jiná jízda. Ale i o tom to někdy je. A když jsem byl v nejlepším, přišel trest. Jako první mi nějaká nutrie kousla do splávku a ukousla mi očko, takže splávek začal po nějaké chvilce nasávat vodu. Vyměnil jsem ho za jiný a druhá nutrie se mi zamotala do udičky a utrhla mi jenom návazec. Když jsem ho vyměnil a konečně seřídil, přišla třetí a ZASEKLA si hnoječky s červíkem za ucho. Udržet tu mrchu na čtrnáctce návazci bylo nemožné, navíc ta mrcha to napálila do nejbližšího křoví a totálně mi očesala splávek a komplet udičku. Jediné, na co jsem se zmohl, bylo pár koulí ze sněhu, ale stejně jsem netrefil. Jen si pár maminek klepalo na hlavu.
Příště si asi vezmu luk a šípy….A asi napíšu článek o velmi chutné „nutrii na víně“.
Tak zase příště PERUN!
JO
Parádní text, jako vždy. Pro mě jako začátečníka poučné. Mimochodem právě díky Vám jsem se loni, když jsem začínal, rozhodl že první rybářské krůčky podniknu s plavačkou a rozhodně nelituju. Velká škola, ale taky velká krása. Jinak mně spíš splávky okusují a za vlasce tahají kačeny. A co je vtipné u těch nutrií, nějak mi na ně funguje, když popotáhnu nosem. Přišel jsem na to náhodou, když se jedna blížila ke splávku, mimoděk jsem popotáhl, ta mrška se šíleně lekla a pádila pryč.