Pětkrát „Pé“ aneb Pondělní Plavačková Procházka Pražskými Potůčky
Většina řek a stojatých vod je stále pod ledem, nebo se led začíná konečně rozpouštět, což je bohužel z mého pohledu nechytatelné a tak se opět vracím ke svým věrným „PRAŽSKÝM MALÝM ČŮRKŮM“. Tentokrát jsem nalákal i Honzíka, a prošli jsme spolu hodně kilometrů. Pozitivní bylo, že nádherně svítilo sluníčko, a dokonce se nám podařilo nějakou tu rybičku přemluvit k záběru, ale byla to sakra dřina. Troufnu si říci, že v té sněhové velké vodě byly záběry velmi opatrné a těžce vydřené. O to jsme měli z každé rybičky větší radost.
Každý jsme si vzali s sebou jen to nejzákladnější, tedy kromě jednoho klacíku s navijákem nutný podběrák, obůstek a metr, což je povinná výbava, do kapsy papíry, pár háčků, návazcový vlasec, krabičku broků a hotovo. Ještě jsem ráno napařil kousek veky, no a klasicky barvené červíky a krabičky hnojek. Tečka.
Snažili jsme se hledat ryby tam, kde je většinou chytáme, ale díky té sněhovce se všechno tak trošku změnilo. Museli jsme jinak vodit splávek, skoro jsme ho nadržovali jako kdybychom chytali s děličkou, všechny broky jsme stáhli dolů ke smyčce s návazcem, a trošku jsme prodloužili forpásek tak na nějakých pětadvacet – třicet centimetrů. A to teprve fungovalo, i když ne vždycky. Občas jsme museli splávek zastavit na místě a pomalu pustit a znovu zastavit, a tím jsme dokázali udělat nějaký ten záběr. Ani nástraha nebyla jednoznačná, protože něco jsme chytili na hnoječku, něco na pařenou houstičku s hnoječkou a něco na klasické čtyři červené červíky. Oba jsme měli navázané dvougramové splávečky, ale chtělo to v tom frčáku minimálně jednou tolik.
Jak svítilo sluníčko a pomalu se sníh roztával, kolem vody se terén změnil v jedno velké baheniště, což jsme pocítili na na našich skoro „pětikilových“ botách, ale hlavně potom doma, když jsme se zouvali. To bylo radosti!
Každopádně bylo ve vzduchu cítit, že zima pomalu ztrácí na síle a jaro se k nám blíží mílovými kroky.
Jak jsme tak procházeli podél potůčků, našli jsme si i nová místa, kde jsme zatím nikdy nechytali a určitě se sem ještě podíváme, ale až si sedne voda. Tam, kam se podařilo sluníčku procpat, úplně zmizel sníh, ale v některých velmi zarostlých partiích to bude ještě asi nějakou chviličku trvat.
Den uběhl jako voda a strávili jsme další nádherný den na rybách. Dali jsme si s Honzíkem závody a já vyhrál 9:8, ale poctivě musím přiznat, že Honza měl daleko více záběrů, jen mu ryby padaly, nebo je netrefil, a mojí vinou, protože jsem s sebou vzal jen jedny háčky a na housku to prostě chtělo větší, které zůstaly v autě. Ponaučení pro příště.
Tak PERUN, zase příště.
JO