Květen je jeden z nejlepších měsíců na velké cejny a tak jsem se domluvil s Martinem, že sedneme na jednu jeho „kocábku“ z velké flotily, co vlastní, a pojedeme jim trošičku „načechrat fasádu“. Martin patří mezi už velmi málo znalců a pamětníků řeky Vltavy a tak výběr místa nechávám jednoznačně na něm. Jen jsem nic nepodcenil a namíchal cejnové krmení obarvené červeným kaprem a černým slaným cejnem, které v této kombinaci a v tomto čase na Vltavě parádně šlape s troškou kopry melásky, přidal jsem anglickou vločku a utáhl to PV1, protože přeci jenom řeka ještě trošku táhne, tak aby se nám koule rozpadaly až na dně. Samozřejmě nesmí chybět půl pytlíku karamelu, trošku oříšků a jako zarážku jsem použil kromě litru červíků i trošku bonduelky.
Počasí nám dneska výjimečně přeje, sice se honí mraky a občas i foukne, že musíme jít do teplejšího oblečení, ale taky občas na nás vykukuje sluníčko, takže se každou chvilku oblékáme a zase svlékáme….
Martin profesionálně zakotvil nad jednou „cejnovou“ dírou, takže jsme tam na začátek a přivolání rybiček poslali do vody asi deset koulí a začal ten správný „cejnový“ koncert. Pod námi bylo kolem čtyř metrů, oba jsme chytali třígramový splávek a sotva se po nahození stačil srovnat, záběr a první „placky“ se šli fotit. Většinou to byly ještě nevytřené jikernačky, takže jsme je kolikrát sotva udrželi na fotku, než jsme je zase pustili „dovádět“. Byla to parádní chytačka a po každé třetí – čtvrté rybě jsme museli zase dohodit dvě – tři kuličky, abychom je dokázali udržet před námi.
Cejnům naše krmení náramně chutnalo, ale přeci jenom po dvou hodinách záběry slábly a museli jsme různě kombinovat barevné složení červíků, a trošku si pohrát s brokama, ale dařilo se nám na to vždycky přijít. Oba jsme měli podběráky složené v lodi pod sedačkou, a občas jsme museli podběrák použít, protože se nedala ryba obejmout a díky tomu se Marťas postaral i o velmi napínavou vložku. Podebíral jednu obzvláště objemnou jikernačku a v zápalu boje popadl můj podběrák, jenže si nevšiml, že jsem odšrouboval tyč z hlavy, protože mi prostě překážela a navedl cejna do podběráku a pustil ho ve snaze chytit tyč, která ale ležela odšroubovaná na dně lodičky. Oba jsme jen bezradně koukali, jak se podběráková hlava pomaloučku potápí a z ní vyplavala jikernačka, kterou Martin vyháčkoval ve vodě, ale podběrák zmizel někde na dně. Jenže to by nebyl Marťas. S úplným klidem zahlásil: neboj, já ho najdu a vylovím. A taky jo. Sice asi až na desáté proplavání, ale opravdu ho zachytil háčkem a z řeky vylovil. Jednoznačně ukázal, kdo je pánem na Vltavě.
Parádně jsme se bavili a soutěžili, kdo jich chytil víc, kdo většího a ani jsme si nevšimli, jak ten čas letí. Pomalu nám došlo krmení a tak jsme zahlásili klasickou hlášku: ještě každý tři a jdeme domů. Dohodili jsme poslední koule, každý si chytil ještě tři a mohli jsme začít balit.
Byl to další parádní den na rybách, který jsme si oba náramně užili.
Tak zase příště
PERUN!!!
JO