Většina rybářů nevlastnící lodičku tomu asi nebude věřit,
ale jet si na celý den zachytat pro nás je sakra MAZEC.
Ráno budíček ve tři, rychlá snídaně, do termosky čaj, dole máme sraz s Honzíkem v půl čtvrté. Nanosit věci před dům, jeden z nás hlídá, druhý jde pro auto. Nakládáme věci do auta, teplé věci na sebe, ( zdůrazňuji, že si je musíme den předem připravit ), rychle naházet věci do auta a jedeme k mladý na zahradu pro loď ( doby, kdy jsem parkoval malou „Lindičku“ v kačárkárně jsou pryč, tuhle bych asi sám neunesl a na maminky by asi nezbylo místo na kočárky). Měníme auto, protože moje nemá vzadu kouli na tahání, zapřaháme vozejk, nakládáme loď, kurtujeme, upevnit motor, benzín, přehazujeme věci a vyrážíme směr Velká louže. Je chvilka před šestou a my se řadíme do fronty na sjezd a spuštění lodě na vodu. Tři auta před námi a tak se stačíme převléknout do teplých věcí a protahat všude šňůry očkama. Půl sedmé, už půl hodiny se může chytat, ale není kam spěchat. Mlha, vítr, kosa. Honza ještě parkuje auto s vozejkem mimo sjezd, abychom nevadili ostatním a vyrážíme na naše tutová místa.
Cestou byla pěkná mlha a přes silnici nám přeběhla prasátka a jedno se chtělo asi kamarádit. Jenže my spěchali na ryby a tak někdy jindy. Příroda se nám vybarvila do moc hezkých barviček.
Většina z kolegů, co mají lodě, jsou vybaveni motorem jako na moře, echolotem, který má funkci vyhledavač ryb a podobně a když za to vezmou, přejedou z bodu „a“ do bodu „b“ za pár minut a pokud se pořádně nedržíte, uděláte kotrmelec. Projedou vyhledaná místa s rybama, chytí si těch svých pár okounků, candátků a hajdy domů, a jsou doma na oběd.
Pro nás to je ale srdeční záležitost, sice taky máme motůrek na benzín, ale jen pro to, abychom se nemuseli dřít s veslama. V klídku si prochytáváme místečka, kde ryby tušíme, nebo je hledáme a občas se i zadaří bez drahých přístrojů. A tak se nám podařilo ryby najít, jen tentokrát byly hodně hluboko, což je mazec. Parádně jsme si to užívali, hlavně Honzík, protože tyhle pruhovaný loupežníky prostě miluje. Občas to bylo o hloubce, občas o barvě gumové nástrahy, ale zase na druhou stranu jsme si dokázali poradit. Ta rána, nebo chcete-li kopanec do prutu je prostě adrenalin.
Jak už to bývá, když konečně přišla ta správná ryba, asi nám nebyla souzená, protože jsme jí jen viděli a s háčku se dokázala sklepnout u podběráku. Nevadí, i tak jsme si sáhli na slušnou spoustu okounů. Bohužel se zesiloval studený vítr a museli jsme si pořádně doobléknout, ale jinak počasí bylo přímo ukázkové na dravce, ale hlavně nepršelo. Jednu chvilku jsme se dokázali trefit do hejna slušných a tak jsem někdy vyndali i dva najednou.
Kolem páté se slušně setmělo, a tak jsme si dali poslední hodinku a ještě si sáhli na posledních pár rybiček. Následovala cesta zpátky do přístavu proti větru, po tmě a začala padat rosa a tvořila se slušná mlha, ale naše čelovky si s tím poradily. Samozřejmě všechny ostatní lodě už byly dávno doma a tak jsme si v klidu zacouvali lodičkou na vozejk, převlékli se, uklidili cajk a cestou domů se stavili u benzínky na horké kafe. Ostatní zajedou s lodí domu na zahradu, nebo garáže a hotovo, nás ještě čekala cesta k Petrušce, zaparkovat vozejk, uklidit lodičku, motor, přeházet věci do druhého auta a konečně domů k maminkám. Ještě vyložit a uklidit rybařinu, no a kolem půl desáté jsem totálně mrtvej ve vaně.
A pak mi ta moje drahá polovička řekne: jak můžeš být unavený, když si se byl bavit na rybách…Ale tohle asi ženský nikdy nepochopí.
Tak zase příště
PERUN
JO
