Konečně jsem měl zase své čtyři dny volna, jak říká s oblibou můj kámoš a kolega Martin, jsem volný!, ale všechno bylo proti.
Tlak se houpnul dolů o dvanáct!!!čárek, z krásných, už teplých jarních dní sešlo, vrátila se paní zima, a místo krásného, jarního dubna tu byla ošklivý, studený únor. Na horách začalo zase sněžit, v noci bylo mínus, přes den maximálně plus tři stupínky, foukal nepříjemný ledový větřík, a aby toho nebylo málo, začalo pršet. Ale ani to mě neodradilo a vyrazil jsem k vodě. Už můj příjezd po rozbahněné „polňačce“ napovídal, že noční deštík trošku zvedl a přikalil vodu. Než jsem vynosil všechny svoje krámy k vodě, namíchal krmení a připravil si všechny věci, měl jsem pětikilové boty.
O krmení jsem se postaral a tentokrát ho barevně „vymazlil“, což se mi později náramně potvrdilo. Jako základ jsem použil sýrovou parmovou směs a jemného lepivého kapra. Přidal jsem trošku medových a černých sladkých sušenek, utáhl to PV1, a dosypal žlutou anglickou vločkou, obarveným červeným chlebíčkem a nakonec s troškou říční hlíny a kukuřice. Nádherně to vonělo a ještě lépe šlapalo, a množstevně to bylo na celý den tak akorát.
Celou dobu měla sledovala jedna „blonďatá“ kačena, a asi jsem se jí líbil, protože se ode mne nehnula ani na krok. Musel jsem jí krmit, pořád měla málo a krásně žebrala. Ale potom domů se mnou nechtěla, i když jsem jí chtěl „pozvat na večeři“. Ne neva, třeba jí zase příště uvidím.
Zase jsem tu perfektně využil moje kyblíky – stolky, takže jsem měl všechno přesně u ruky, ale hlavně mi do krmení nedosáhla kačena, jinak bych za chvilku neměl na co chytat. Našel jsem si hranu kousíček za půlkou, a za chvilku mi najely rybky proudomilky, takže o zábavu bylo postaráno. Vydrželo to asi dvě hodinky, a potom šmitec. Bohužel mi do krmení zase sedli násadoví kapříci, a ostatní rybky nepustili ke krmelci. Zase na druhou stranu to mělo výhodu, že jsem měl možnost vyzkoušet pevnost návazcových Tubertini fluorokarbonů, malých háčků a rychlost mojí R18-ctky.
Ze začátku se „blondska“ lekala, ale nakonec si zvykla a dokonce se chtěla s kaprama kamarádit. Ani když začal opršet se nehnula a byla mi věrná.
Jenže všechno jednou končí, prostě to uteklo jako voda a nastal čas loučení. Poslední nához, poslední fotka a balíme. Blondska se dlouho rozmýšlela, jestli nepojede se mnou, ale nakonec si to rozmyslela a šla si zaplavat. Na to, jaké bylo počasí a jak se to vyvíjelo, jsem zase tak špatně nedopadl. Našel jsem si novou kamarádku, zachytal si…Jen nevím, kdo mi umyje to bláto z bot…Maminka ze mě bude mít zase radost…
Tak zase příště…
PERUN
JO
