Začal trénink na čtyřboj 2022
Jako již tradičně, na mě i Honzíka vyšlo datum svátku všech muškařů – 16.dubna – pracovně.
Nijak se tím ale netrápíme, necháme všechny ostatní, ať se u vody vyblbnou a počkáme si na pondělí, kdy už u vody nebývá taková tlačenice. Horší to je ale s výběrem vody, kam pojedeme. Musíme hodně selektovat, kam. Jestli Jizera, Vltava, Sázava, Otava, Ohře, Mohelka, Úpa, Metuje, Bečva, Orlice…. Ve výběrovém řízení bereme hlavně v potaz: vzdálenost, čím blíže ku Praze, tím více lidí u vody, a to je špatně, brodění, ne všude se smí chytat z vody, pestrost zarybnění, a průtok. A tak selektujeme, a vybíráme, a vybíráme. A bohužel hodně dobrých řek propadává sítem, zvláště po „mediální masírce“, kdy jsou na všech možných sociálních sítích profláknuty. A tak nezbývá, než jet hodně daleko do hor.
Je rozhodnuto. Ráno klasicky budíček ve čtyři, ani nevím proč. Bereme si jen prsačky, proutek, naviják a krabičku s mouchama. Sedíme v autě, do navigace jsem napsal hory a jedeme. Cestou tradičně benzínka, snídaně, s sebou káva, bageta a sušenka. Než se nadějeme, jsme na místě. Sedm hodin, vítá nás krásná, ale hodně prudká, ledová, ale čistá říčka. Na horách je ještě někde sníh. Jsou tři stupínky nad nulou a od pusy nám jde pěkně pára. Než jsme hupsli do prsaček, nad lesem se vyhouplo sluníčko. Velmi teple se oblékáme, je pěkná kosa, zapisujeme revír, na záda podběrák, do kapsy krabičku s mouchama, pár koleček s návazcovým vlascem, polary a zalézáme do vody. To je svoboda! Kurňa, pěkně to klouže.
Asi hodinku si s tím nedokážeme poradit, ale to by nebyl Honza, aby na něco nepřišel. První ryba, nádherný lipánek! Stačilo jen přijít na to, jakou chtějí papat mouchu a už se fotím taky s jedním lipánkem. A potom to byl tanec. Lipani, potočáci, siveni a dokonce i duháčci!
Bavíme se a už ryby ani nepočítáme. Jen není sranda v tom frčáku udržet rovnováhu a nešvihnout sebou, opravdu mám několikrát namále. Dokonce jsem si vrazil mouchu do prstu, naštěstí jsou háčky bez protihrotu.
Zkoušíme točit různé mouchy, ale ty potvory šupinatý chtějí jen tu jedinou. Naštěstí netrháme a těch pár navázaných kousků si hlídáme jako oko v hlavě. Pro samé ryby jsme ani nestačili sledovat, jak to rychle uteklo a začíná zapadat sluníčko a my to máme k autu sakra daleko. No nic, každý poslední rybu a musíme chtě – nechtě balit.
Byla to paráda a další den strávený na rybách, který se do života nepočítá. Škoda, že je to sem tak daleko. Jen se oba zítra asi nehneme…Tak příště.
Perun
JO
