Od rána je hrozné vedro, nějak jsem nemohl spát a tak jsem už v pět ráno sebral foťák a vyrazil si částečně zaběhat a částečně se projít do lesa, vedle kterého bydlím. Je to opravdu paráda, klídek, čerstvý vzduch, pohodička, občas tu a tam kolem mě proběhne nějaký běžec či běžkyně a člověk má dost času na přemýšlení a vyčistění hlavy. Kdysi jsem chodil běhat pravidelně, ani nevím, proč jsem toho nechal. Snad mě k tomu donutil čas, nebo že by lenost…Ale je to škoda, protože mě to docela bavilo. Ani jsem nepostřehl, že jsem už dole a přede mnou se objevil krásný rybníček, kam jsme chodili krmit kapříky. Jako by si to pamatovali, protože si mě jeden všimnul a jako by říkal: „na mě nemůžeš, tady jsem králem já a chytat se tu nesmí!“ A ještě provokativně připlaval až skoro ke mně.

Věřte, že to má moc dobře ošéfované, ale je to nádhera vyfotit si hned po ránu krásného kapříka. Tak čau, příště ti přinesu kousek chleba. Popoběhl jsem kousek dál a ejhle, nějaká zatoulaná pasoucí se srnka žere něco, co padá ze stromu. Běžím k ní a co to je, že by moruše? A jak jí to chutnalo…

Běžím dál a vidím druhý rybníček. Ne, to není rybník, to je šílený sinicový brčáliště, chudáci ryby! Tady bych tedy chytat nechtěl. Zpáteční cesta je do kopce a připadá mi dosti dlouhá, no je vidět, že jsem už dlouho neběhal. Ale zase mám čas na přemýšlení. Jak je možné, že dva rybníky kousek od sebe jsou každý jiný, v jednom ani náznak po zelené a ve druhém hrůza. Přitom mají oba společný přítok. No, určitě je to námět k zamyšlení.

“JO”

 

sdílení obsahu
error