Je tu začátek dubna, počasí se mění každým okamžikem, deštíky se střídají s polojasnem a sluníčkem, a to je přesně ten čas, kdy ryby zvyšují svoji aktivitu. Některé jsou ještě před třením a pro rybáře nastává klasická otázka: “kam na ně“? I pro nás je duben parádní měsíc, a tak jsme dali hlavy dohromady a vymýšleli, kam o víkendu pojedeme. Dostali jsme pozvání od kamaráda Kuby, abychom jeli k nim na jejich soukromou vodu, a zjistili, co tam vlastně přes zimu zůstalo, a tak bylo rozhodnuto. Jedeme na neznámou vodu.

 

Jako vedoucí výpravy nám nabídl své služby Macek, protože tady už v minulosti byl a dobře zná nejenom cestu, ale má dalších spoustu důležitých informací, což jsme s radostí přijali. Takže kromě mojí maličkosti, Honzíka a Macka jsme s sebou vzali ještě kamaráda Honzu a jeho Janu s kamerou a pejskem Čudlou. Protože jsme nevěděli, co vůbec budeme chytat za ryby a jakým způsobem, a jsme na soukromé vodě, museli jsme naložit výbavu od kaprařiny přes plavačku, přívlač až po feeder, a to bylo sakra krámů.

Přišel den „dé“ a tak jsme si dali rande brzo ráno v krámě, kde jsme při kávičce udělali první válečnou poradu. S Mackem jsme měli rande v půl sedmé ráno na náměstí v jedné malé vesničce, kde má kousek odsud chatu a on nás už navedl až k vodě. Jen jsme ještě cestou přišli pozdravit Kubu a půjčit si od něj klíč od závory. Krásný rybníček uprostřed polí, který mimo jiné slouží i jako napajedlo všude přítomných krav. Rozhodli jsme se, že zůstaneme na hrázi, kde je největší hloubka a předpokládáme, že se tu ryby budou zdržovat. Uvidíme, třeba tu zrovna nebudou. Honza s Mackem vytáhli stojany a dva pruty nastražili na klasickou kaprařinu, a zkoušeli různé pelety, koule, rohlíkáče, pufiny a podobně, na třetí prut si nahodili rousnice. Já vytáhl tři feedery, na první jsem klasicky s kaprařskou montáží nastražil kukuřice s plovkou, na druhý jsem dal rousnici a na třetí rybičku a Honzík vsadil na vláčku, vzal si krabici s woblerama a gumama a šel se projít okolo rybníka. Ještě než jsme nahodili, nám Honza rozdal předvyplněné formuláře s tabulkou pro kontrolní odlov, kam jsme měli zapisovat každou ulovenou rybu, její délku, čas, kdy a na co byla ulovena, abychom to mohli potom předat majiteli vody.

Všichni jsme zkoušeli, čemu jsme věřili, Honza smíchal malé a velké pelety a nastřílel je prakem do vody, Macek měl nějaké tmavé krmení s kukuřicí, já vsadil na rozvařený pártikl s kukuřicí, řepkou a krmnými peletami a poslal jsem do vody dva litry červů a malej Honzík zkoušel feederový metod mix od nějaké anglické firmy. Bohužel tento krok jsme později vyhodnotili jako špatný, protože jsme si hodně pozdě uvědomili, že sem nikdo nesmí a tudíž ani chytat nechodí a pravděpodobně naše krmení vystřelilo ryby na druhou stranu rybníka, protože to musel být pořádný šok pro ryby, když jim najednou z ničeho nic padá tuny krmení na hlavu. Ale po bitvě je každý generál, velká zkušenost pro příště.

První záběr jsem měl já a to na prut nastražený v rohu rybníka mimo jakékoliv krmení a to na tři kukuřičky s plovkou a byl to krásný kapřík, potom přišel záběr Honzovi od tlouště, Macek měl jeden záběr od cejna a mě přišel ve stejném rohu druhý záběr od kapříka opět na kukuřice, kterou jsme vyhodnotili jako nejlepší nástraha na této vodě. Honza měl ještě tři jízdy za sebou na rybičku, ale ani jeden neproměnil, vždy sekal do prázdna, zřejmě malé ryby. Kolem poledne jsme byli všichni naprosto bez záběru a vypadalo to, že tu snad ani žádné ryby nejsou. Přijel se na nás podívat Kuba a byl docela překvapený, že jsme zůstali na hrázi, protože nám prozradil, že většina ryb je přesně naproti v nejmělčí vodě a pravděpodobně se začíná třít, což bylo zase překvápko pro nás.

Párkrát se zatáhlo a občas i malinko sprchlo, takže další, co bylo proti nám, bylo měnící se počasí. Protože se nic dlouho nedělo, vytáhli jsme každý jeden prut a vzali si klasické feedery, nastříleli na jednu hromadu krmení i s červama a alespoň se tu a tam bavili na jednoho – dva červíky bílou rybou. Ale ani to nám dlouho nevydrželo, protože i bílá ryba po nějaké době vystřelila z krmení a tak jsme zase čekali na nějaký náhodný záběr. Ten přišel Honzíkovi na kukuřici a byl to zase kapřík, sice nic moc, ale Honzík byl rád, protože obešel rybník s vláčkou a byl naprosto bez záběru.

Dali jsme si k obědu picu, kterou nám Kuba ochotně přivezl z hospody, a přemýšleli, co udělat, abychom na to přišli, ale bohužel nic nefungovalo. Najednou jsem měl já záběr na pickra, ale protože jsem zrovna převazoval prut, sekal ho Honzík a byla to paráda. Na pickra boj od začátku do konce kdo s koho a vyklubala se z toho metrová štika!!! Krásná podívaná a rázem bylo všechno jasné. Bodejť bychom chytali, když nám tam ležela metrovka!!! Asi největší radost z ní měl čudla, který se s ní chtěl hodně kamarádit, ale ta by ho spolkla jako malinu. Udělali jsme pár fotek, Jana jí natočila a Honzík jí pustil a Čudla to hodně těžce nesl, chtěl jít do vody za ní, až ho musel Honza raději pro vlastní bezpečnost zavřít do auta.

Do večera se ještě několikrát zatáhlo, sprchlo, aby za půl hodinky zase vylezlo sluníčko, na chvilku to vypadala, že si ryby přeci jenom daly říci, protože Honzík chytil za sebou pár kapříků a každý z nás měl záběr od kapra. K tomu se chytilo ještě pár cejnků a plotiček. Balili jsme skoro za tmy a na to, že jsme tu byli poprvé, ta zase takový výbuch nebyl, obzvlášť po té metrovce. Odpočinuli jsme si, vyčistili si hlavy, zdrbli, co se dalo a ani se nám domů moc nechtělo. Pro příště už víme mnohem víc a určitě to bude lepší

Tak dík vodo a zase někdy

“JO”

sdílení obsahu