Jednou nám Tomáš nabídl, jestli bychom nechtěli letět do Belgie na výstavu, a abychom to zvážili. Moc se nám nechtělo, vidina devíti set kiláků nás trošku odrazovala, ale jak šel čas, a hlavně když jsem kouknul na web na seznam firem, které tam budou vystavovat, tak to rozhodlo. Původně jsme měli letět ve čtyřech, ale bohužel Lukáše chytili zuby, a tak jsme nakonec letěli s Tomášem jen já a Martin. Na seznamu vystavovatelů bylo spoustu zvučných jmen, DAM, DAIWA, MEPSS, MOMOI, RAPALA, SENSAS, VMC, MUSTAD, DRAGON, GUNKI, WFT, SAWAMURA, DECOY, MEGABASS, SASAME, a desítky a desítky dalších, hodně jich vytavuje i v Praze, ale my se hlavně těšili na Japonské firmy. Vždyť si sáhnout na proutek od Japonců, prostě držet v ruce klacek s kolovrátkem od Megabasse, to nás hrozně lákalo, a zřejmě to je pro nás jediná příležitost, jak se k tomu dostat.

Nadešel den “dé”, je ráno vstávám ve čtyři, naposledy kontroluji doklady a v pět je pro mě dole Tomáš, cestou nabíráme na “hlaváku” i Martina a za chvilku jsme na letišti. První šok je ta hrozná fronta, minimálně pětadvacet minut trvá, potom nám slečna u přepážky potvrzuje registraci a tiskne nám letenky. Následuje kompletní prohlídka, musíme všechny věci položit na tác, včetně pásku, kde si je “prohlédnou rentgenem” a potom procházíme i my rámem a jsme odbaveni a můžeme jít k terminálu, kde už na nás čeká naše letadlo.

Vybral jsem si místečko u okénka, abych mohl fotit a sledovat “cvrkot”, Marťas sedí vedle mě. Všiml jsem si, že s námi letí i Jakub Vágner a Karel Nikl a tak se s nimi zdravíme. Než stačil pilot zvednout stroj, nafotil jsem si ještě palubní jídelníček a “nezbytný blinkací” pytlíček. Venku se dělá hezky a tak mám šanci “vyblemcat” pár filmů z okénka letadla. Těch devět set kiláčků trvá něco málo přes hodinku a cesta proběhla nějak rychle, a v pohodě, než jsem se stačil rozkoukat, letadlo sebou pláclo na letišti v Bruselu.

Tohle letiště je mnohonásobně větší, než v Praze, je ve tvaru písmene “zet”, má daleko víc východů, kde se dá napojit jak na jejich metro, autobus nebo vlak, a tak musíme dávat sakra pozor, abychom vylezli správně. Navíc jsou uprostřed hal pohyblivé pásy, takže naštěstí se dá ušetřit spoustu kroků. Je tu velký cvrkot, mnohokrát přísnější kontroly, kde si zrovna mě vybraly na test na výbušniny a střelný prach, asi se jim můj obličej moc nezamlouval. Ale prošel jsem. Za celní kontrolou už byli vidět po zuby ozbrojení vojáci v neprůstřelných vestách s prstem na spoušti samopalů, ani jsem si je netroufal vyfotit. Vylezli jsme na stanovišti taxíků a řidiči nahlásili adresu EXPO výstaviště. Cesta trvala nějakých pětadvacet minut a stála 49 EURO! Ale je devět hodin a stojíme na jejich výstavišti před slavnou budouvou veletrhu EFFTEX.

Vcházíme dovnitř a opět fronta na vytištění registračních údajů, dávají nám cedulky na krk a já se místní ochrance zase nějak nelíbím, protože mě jako jedinému prohledávají batoh (stejně ho mám prázdný, vleču ho pouze kvůli katalogům). Velmi mě překvapuje, že jsou všechny firmy pouze v jedné hale, zdá se mi to nějak málo, a doumlouváme se na postupu. Tomáš nám domlouvá časy a jednání u jednotlivých firem a já s Martinem se vrháme na vytoužené Japonské firmy. Úmyslně vynecháváme firmy, které známe z našich výstav a bereme útokem to, na co si už asi v životě nemáme šanci sáhnout. Jako první dojem – ze všech stran mraky, ale opravdu mraky woblerů a ostatních přívlačových nástrah, naopak nevidím jedinou kaprařskou firmu s kuličkama. Padá mi do oka velmi pěkný stánek HARDY, jejich “klacíky” jsou prostě úžasné.

Velmi mě překvapilo i několik českých firem, například FLAJZAR nebo EGERFISH. Konečně jsem viděl naživo i Italskou firmu STONFO a ne jenom v katalogu, a hlavně ve všech vitrínách mají přehledně vše, co vyrábějí, dále tu byl i velmi slušný výběr splávků, plastových krabiček a obalů a “přehršele” šňůr a ve všech možných barvách a návinech. A opět jsem jenom já měl průšvih. V klidu jsem si fotil výstavu, ostatně jako každý jiný a naběhl na mě “pistolník” z místní ochranky, že se tu nesmí fotit, že si to firmy nepřejí kvůli špionáži, a abych okamžitě fotky vymazal. Ječel na mě v jejich “vlámštině” a já zase na něj, že mu nerozumím, ať se jde vycpat. Martin ho nakonec uklidnil, já vymazal poslední fotku, ale od té chvilky jsem měl osobní ochranku. Zmetek se od mě nehnul ani na krok a pořád něco ječel do vysílačky a já musel fotit vždycky když se otočil a Martin mě dělal zeď. Utahoval si ze mě, že mě zatknou a deportujou, no však se ještě uvidí.

Konečně nadešel čas na naše vytoužené “Japonce” a tam jsme asi strávili nejvíce času. Jejich manažer nám postupně dával do rukou všechny klacíky a osadil nám je i parádním kolovrátkem a to jsme byli v sedmém nebi. Držel jsem v ruce prut od MEGABASSU a okamžitě jsem se do něj zamiloval, všechno co mám (a to není zrovna málo klacíků) tomu nesahá ani po kotníky. A Martin ten prut ani nechtěl dát z ruky. Jenže sestavička tak za “dvakrát sedm set éček”? Perfektní Japonská pečlivost, naprosto bez jediného škrábanečku, luxusní očka a nic nevážící “něco” v ruce.  Ale stálo to za to. Opět na mě udělal zátah můj “osobní” pistolník, když jsem si fotit ty nádherné proutky, chytil mě za ruku a chtěl mi vzít mobil. Jenže to mě už opravdu nakakal… Vytrhl jsme se mu a šel říci Japonskému majiteli, aby mu vysvětlil, že to mám od něj povolené a poslal ho do háje.  Sice ještě něco hystericky ječel do vysílačky, ale já byl v “euforii” a kašlal na něj. Jen se nějak kolem mě stáhlo ještě pár dalších pistolníků a Marťas to komentoval, že se už těší, jak mě při odchodu zatknou. Když jsme si dostatečně osahali všechny klacíky, hrozně nám vyhládlo a tak jsme šli do místní Thajské restaurace na oběd. Všechno tam stálo 18 EUR, pití 3 EURa, tak jsem řekl klukům, ať mi dají cokoliv a bylo to docela dobré. Po obědě jsme ještě udělali poslední kolečko, vyfotili se u stánku Gunki s Frederikem a mohli jsme spokojeně odejít. Mezitím se venku dvakrát přehnala pěkná průtrž, a zrovna se vyjasnilo a fučel slušný vítr.

U informací nám slečna dala pěknou ťafku, žádné stanoviště taxi tu není, a jde blbě zavolat, a tak jsme byli posláni na nedalekou konečnou stanici metra, které nás za 2,10EUR dovezlo na stanici vlaků, který nás dopraví na letiště. Čas jsme měli docela dobrý, stihli jsme si ještě pokecat u kafe a rozebrat naše zážitky. Potom jsme se rozešli, Tomáš letěl do Portugalska a já s Martinem jsme hledali správný perón s vláčkem na letiště. Lístek stál 8,90EUR a prakticky to byly jen čtyři stanice. Tady jsme šli s davem, všichni se valili do haly a nám zbývalo asi dvě hodiny do odletu, tak jsme se registrovali, nechali si vytisknout lupeny a šli najít ten správný turniket. A opět jsem nesklamal, celnice si mě vybrala na test na výbušniny a střelný prach, a zase jsem ku podivu prošel, i když se divně tvářila na batoh plný katalogů. Zřejmě usoudila, že tím asi letadlo nemůžu vyhodit do povětří.

Než nám přistavili letadlo, probírali jsme s Martinem výstavu a oba se shodli, že tu naprosto chyběla kaprařina, respektive až na pár bižu nebo šňůrek tu skoro nic nebylo, naopak přívlač byla téměř u každého stánku a oba by jsme si tutově vybrali. Hrabali jsme se v katalozích a tak nám to slušně uteklo, přistavili nám éro, všichni jsme se do něj nedočkavě nahrnuli a za necelých sedmdesát minut s námi pilot “třísknul” v Praze na letišti, a za dalších padesát minut jsem se už “válel” doma ve vaně.

HOWG

sdílení obsahu
error

Odpověď

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

  Subscribe  
Upozornit na