Zpráva od vody – Vltava a extrémní ledová vichřice

Celý týden bylo nádherně, svítilo sluníčko a místama jsme chodili v krátkých rukávech, a tak jsme se už nemohli dočkat volného víkendu, kdy jsme plánovali výjezd kousek za Prahou na Vltavu, tentokrát spojený i s grilovačkou. Vybrali jsme si osvědčené místečko, kde jsou na jaře ryby, takže se dá slušně zachytat, a kde moc lidí nechodí a mohli jsme si v klidu odfrknout, pokecat a pobavit se. Dlouhodobá předpověď slibovala sice trošku mírnější ochlazení, ale to nás nijak neodradilo. Ještě v pátek jsme si volali a domluvili se, kdo co vezme a jakou dobrůtku naloží, aby si na svoje přišla i naše bříška. Ještě večer před odjezdem někdo vymyslel, aby nám nikdo nezasedl naše oblíbené místečko (jakoby na tom na tříkilometrovém úseku řeky nějak záleželo!!!), že raději vyrazíme ráno hodně brzo, a tak jsme měli rande ráno ve čtyři u Jetyho a vyráželi jsme všichni najednou. Budíček v půl třetí ráno je moc prima hlavně pro zbytek mojí rodiny, kterou ač se chovám jako myška, jako vždy budím a dostávám to hned “sežrat”. S Mírou bydlíme kousek od sebe, střídáme se, kdo pojede, a tak ho ráno nakládám v půl čtvrté a ve čtyři jsme u Jetyho, kde už na nás netrpělivě čekají Jety s Janinou a Macík. Rychlé kafe a vyrážíme.

 

V pět jsme u vody a jako první nás zarazila strašná kosa, je kolem 4°C, fouká silný ledový vítr a skoro celý den nám šla pára od pusy. Když jsem si včera večer připravoval věci, chytře jsem vyndal z tašky pár věcí „poslední záchrany“ například při spadnutí do vody, jako je rolák, rukavice, náhradní kalhoty, tričko a podobně a teď jsem toho velmi litoval. Ještě že v druhé tašce zůstala teplá bunda.

Tak jsme u vody, samozřejmě nikde nikdo, taky kdo by v takové kose vystrčil nos z pelechu, že Jety, ale jsme na našem místečku. Vyndaváme věci z aut a nabalujeme na sebe, co kdo najde, a já se pustil do krmení, které beru už jako takový rituál. Vítr zesiluje a než jsem namíchal, jsme už všichni zahaleni do kapuc a čepic, takže díky tomu a větru na sebe musíme velmi křičet, abychom se vůbec slyšeli. Janina rozehřála gril a k snídani nám připravila první dnešní dávku masíčka v podobě vynikajícího špízu.

 

 

S dobrým masíčkem a teplou kávou v bříšku jsme se krapánek ohřáli a tak se věnujeme rybám. Míra si klipnul na nějakých čtyřiceti metrech, Macík na padesáti, Jety na šedesáti a já jdu se svou Volžankou nejdál, zhruba na sedmdesáti metrech. Tady je koryto hodně daleko a tak uvidíme, kde jsou ryby. V takovém větru být přesný je skoro nemožné a tak jsem hodně dobrej, když se mi daří poslat za sebou do té dálavy deset krmítek s rozptylem, abych se udržel v sektoru. Ale nevadí to, mám gumičkou klipnuto, takže ten desetimetrový rozptyl je relativně v jedné lajně. Ani klukům se nedaří, ale jelikož vítr stále zesiluje, alespoň se dá předpokládat a nahazovat proti.

Jako první má svého mrláka Myron na čtyřiceti metrech a taky si ho patřičně vychutnává, potom přišel druhý Jetymu, z čehož usuzuji, že dneska není důležitá vzdálenost, ale přesnost a hodně krmit. Macík si taky toho svého vyseděl, a už jsem na řadě jen já. Nejdu blíže ke břehu, stále to peru do stejné dálky, za což jsem vzápětí odměněn třemi záběry za sebou, konečně najely. Dva mrmláci a krásná podoustvička. Ani nezáleželo na barevném složení červů, prostě větší háček plný červů, na čemž jsme se všichni shodli. A ještě minimálně metrový fous. Konečně jsme se dostali do ryb a bavíme se, když přijel remorkér a bylo jedno, kde a čím krmíme. A tak znovu, trvalo asi dvacet minut, než jsme naházeli nějaký základ a začaly se bavit rybami, když projela druhá lodička….

 

 

Janina nám mezitím grilovala samé dobrůtky, naložené krůtí masíčko, kuřátko, prasátko, k tomu zeleninku…nu co více si přát a to nás asi drželo stále u prutů. Díky tomu jsme ani nevnímali, že nám občas zmrzla kapička vody na nosech. A ten vítr místo aby se tišil, tak zesiloval takovým způsobem, že poznat záběr bylo kolikrát nemožné, i když jsme dali proutky co nejvíce k hladině, takže jsme museli po dvou – třech minutách přehazovat a vyměňovat vycucané červíky. Občas spadlo i pár kapek, ale byli jsme tak promrzlí, že nám to ani nepřišlo. Navíc se do krmení dostaly oukleje a zbavit se jich chtělo nacpat háček, co to šlo. Pěkně mě pálili oči z toho větru.

Nacpali jsme bříška, pokecali, dobře se pobavili, trošku si i zachytali a podle předpovědi na horách začalo sněžit a na nás se valila taky nějaká přeháňka a tak jsme pomalu začali balit. Jako první odjeli Jety s Janinou a Macík a já s Myronem jsme složili všechno do auta a nechali si jen proutek, ale během další půlhodinky se ošklivě zatáhlo, tak jsme za vteřinu dvanáct hodili pruty do auta a začaly padat kroupy…

kroupy

Takovou změnu počasí a ledový vítr jsem zažil naposledy někdy před deseti lety, no snad je to letos naposledy…

Tak zase někdy příště

sdílení obsahu