Hurá na Jižany! 

Je skoro konec března a já pro samou práci nemám vůbec čas na ryby, což je pro mě hrozně ubíjející. A tak jsme se domluvili s Lukášem, že jakmile se vyskytne první volný den, pojedeme k němu do jeho „království“ rybníků v Jižních Čechách. Počasí se hrozně pokazilo, přišla k nám studená fronta a tlak se houpnul skoro o deset čárek. A ejhle, najednou nastal ten „krásný“ okamžik, kdy máme oba jeden volný den. Ani vteřinu neváháme a domlouváme výpravu na jih.

Pomalu se blíží kýžený den a oba pečlivě sledujeme výkyvy počasí a předpovědi na všech možných webech. Slibují slunečný den, a dokonce mají zase někde padat rekordy. To asi není to nejlepší počasí na kaprovou výpravu, ale jedeme, i kdyby padaly trakaře. Já byl tak nedočkavý, že jsem vstával v půl třetí, abych náhodou nezaspal, v klidu jsem naložil těch „pár“ kilo rybářského cajku, raději víc, nežli míň, protože nevím, do čeho jdu, namáčím ttx-ku, rychlá sprcha a vyjíždím. Jsou čtyři hodiny ráno, čeká mě nějakých stošedesát kiláčků, je šest stupínků nad nulou a ouha – Moc hezky to začíná. Nějaký „dobrák“ mi nacouval koulí do přední masky, a nenechal ani čárku. Kladívkem upravuji lišty, aby to alespoň nějak vypadalo a znovu se „kurtuji“ a vyjíždím. Další dvě minuty a začíná na mě řvát palubní počítač, abych zastavil. Píchlé kolo! Všude tma jako v pr – , no nic, vyskládám půl kufru ven a měním rezervu, kterou mám naštěstí nafouknutou. Jsem zvědav, co mě do třetice ještě čeká. Zadávám hodné „paní v navigaci“ cílovou benzínku, kde máme s Lukym spicha, a vyrážím. Cesta je celkem dobrá až na šílenou objížďku před Táborem, už se těším na zpáteční cestu. Ještě musím v mobilu zablokovat radary, protože hodná paní na mě pořád pokřikuje, že jedu moc rychle….Jak se blížím k Třeboni, všude kolem jsou samé rybníky, ale nějak se nestíhám kochat.

Asi jsem na to nějak moc šlapal, ale je něco po šesté a já jsem v cíli. V Praze bylo plus šest a tady mě teploměr ukazuje nějakých mínus dva…Zaparkovaná auta jsou bílá. Volám Lukymu a než přijede, jdu si nakoupit. A do třetice! Jediná otevřená benzínka kilometry daleko a nevede nic k jídlu – žádné bagety. PARÁDA! Kupuji si tedy sušenky, tyčinky, buráky, brambůrky, čokolády a hodně kafe, a doufám, že s tím do večera vydržím. Při placení si udivená starší paní klepe na hlavu, no jo, ty PRAŽÁCI! Ale ani se moc nezlobí, takou tržbu za „ležáky“ už dlouho neměla.

Vítám s s Lukym a jeho tátou, který nám předává velmi důležité „místní informace“ a posílá nás na jeden moc pěkný svazový rybníček. Za pár minut jsme u vody. V dálce pomalu vychází sluníčko. Nádhera, příroda, kouzelný rybníček křišťálově čistý, ptáci řvou, včely bzučí, všude klídek. Připravujeme si místečka a já se pouštím do míchání krmení. Podle Lukyho je před námi mělčina tak do metru a vpravo se rybníček svažuje až do nějakých dva a půl metru, a tak vsázíme na to, že vyleze sluníčko a ryby se přijedou “ohřát“ do teplejší vody. Naměřujeme si dvě chytací místa, jedno na nějakých třiceti metrech, druhé dvakrát dál, klipujeme a místa zakrmujeme. Použili jsme klasiku, rozmočenou ttx mícháme se „Senzasáckým“ červeným kaprem, troškou melásky, troškou anglické vločky a troškou perníku. Mezitím parádně vylezlo sluníčko a pomalu nás začíná ohřívat, že jdeme oba do triček. Asi hodinu se nic nedělo, na hladině ani kolečko, žádný náznak, že by ve vodě byly nějaké ryby. Ale Lukášova teorie o ohřáté vodě pomalu začíná fungovat, protože jsme měli oba skoro stejný záběr a první dvě ryby se šly fotit. A najelo nám celé hejno, protože jsme museli oba vyndat druhé prut. Záběr za záběrem, rybám krmení zachutnalo a byla to paráda. Kapříci, amuři, občas i cejnek. Bavili jsme se a sluníčko pálilo, že bych nikdy neřekl, že ráno bylo mínus.

Kolem jedné mi chtěl Lukáš ukázat ještě jeden jejich kouzelný rybníček plný kapříků, a tak rychle „hážeme cajky“ do auta přejíždíme o kousek dál na jinou vodu. Zase paráda, ale tenhle rybník je mnohem hlubší a kalnější, takže tady nemusíme chytat na „jemné šití“, úplně stačila třináctka vlásek. Protože bylo nádherně teplo, nijak jsme neřešili, kam si sedneme, prostě jsme si sedli a bylo. Taky braly ryby doslova na hod, a byla tu šance na kapříky hodně nad deset kilo, ale ani jeden z nás ho na prutech neměl. Bavili jsem se, parádně si užívali a ani jsme nepostřehli, že sluníčko pomalu zapadá a že mě čeká cesta zpátky. Jak rád bych zůstal, ale zítra musím do práce.

Tak ještě pár posledních kapříků a balíme. Ještě jsem se jel rozloučit a poděkoval taťkovi Lukáše za parádní vodu a možnost si na ní zachytat. MOC DÍK! Čekal jsem, že po ranních zážitcích mě ještě něco cestou zpátky potká, ale až na půlhodinové zdržení díky objížďce a nošení věcí půl kilometru od baráku se nic nestalo.

Tak zase příště, 

JO

sdílení obsahu
error

Odpověď

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

  Subscribe  
Upozornit na