Letos ten čas nějak strašně moc rychle letí, a než jsem si pro samou práci vyšetřil několik málo dní na ryby, bylo po zahajovačce. Ale to mě vůbec nijak nevadilo, tak prostě zahájím o trošku později. Domluvil jsem se s kamarádem Honzou, naložili jsme loď, motor a ostatní potřebné věci, cestou navštívili jeden supermarket, kde jsme dotankovali proviant, a bez jakéhokoliv plánování vyrazili směr Labe. Rozhodli jsem se jet po proudu a začít někde kolem Pardubic, a postupně se dostat až někam pod soutok Labe s Vltavou u Mělníka. Abychom nemuseli pokaždé vykládat a zase nakládat všechny věci do lodě, vždycky jeden z nás spal v autě a druhý v lodi a střídali jsme se. Prostě jsme chtěli dát loď na vodu, prochytat TOP místa, ale skutečnost, jak už to tak bývá, byla úplně někde jinde. Přijeli jsme k prvnímu místu a šok. Kam až oko dohlédlo, jeden bivak vedle druhého. Tak to byla pěkná podpásovka. Strašně dlouho jsme hledali vodu, kde se dala dát loď na vodu a alespoň trošku se dalo házet. Ale zase jsme si slušně zachytali. A tak místo abychom hledali místa s možným výskytem dravců, hledali jsme místa, kde se nikdo nevyskytoval. Asi nemusím zdůrazňovat těch najetých „zbytečných“ kilometrů. Ale nestěžuji si, pořád jsou ještě místa, kde se prostě nedá jet autem a mít ho až za prdelí, a to je dobře, protože většina rybářů tohle právě nevyhledává. A Labe je ještě velmi slušně zarybněné, a i složení ryb je na velmi dobré úrovni. Sice jsme první den chvilku hledali, co by těm našim miláčkům asi nejvíc chutnalo, ale pak jsme na to přišli. A bylo. Asi nejúspěšnější byly woblery kolem deseti – dvanácti centimetrů, v barvách GFT, FT, pro nezasvěcené žluté břichom zelené boky, tmavší hřbet, a tahali jsem je co nejvíce pomalu, s občastným pocuknutím, protože řeka místama skoro stála, a záběr většinou přišel právě v tom cuknutí. Taháním za lodí, tedy hlubinou přívlačí, se moc neosvědčilo, ani rotačky nebo gumy stoprocentně nezabodovaly. Jak říká můj táta, prostě wobler je wobler a opět se nám to potvrdilo.

Byl to docela záhul na čas, protože jsme vstávali kolem čtvrté, rychlá snídaně a šup na vodu, abychom neprošvihli snídání dravců. Pauza kolem poledne, oběd a šup zase na vodu, a noční vláčka až do půlnoci. Čtyři hodinky spánku a druhý den repete.

Jeden den se sakra ochladilo, takže ještě že jsme si přibalili teplejší mikiny, ale jinak bylo vedro, místama až tropy. Jak o tom tak přemýšlím, v tom ochlazení se nám podařilo dostat asi nejvíc ryb, ale sumci kousali právě v těch největších vedrech a klidně třeba v pravé poledne, tak asi záleží, pro jakou rybu se rozhodnout.

Při noční vláčce kolikrát rána do prutu a do poslední chvíle jsme mysleli, že táhneme sumce, ale byl to kapr za křídlo, nebo plovoucí kmen a podobně. Podobná dobrodružství jsme měli skoro každý večer po setmění. Většinou v noci jsme ryby moc nefotili, k velké nelibosti mého taťky, který sbírá všechny moje úlovky. Jeho slova: rybu, kterou nemáš ve foťáku, jsi nechytil. Něco na tom asi je, ale já jsem občas línej fotit.

Těch několik dní uběhlo jako voda a najednou jsme v Litoměřicích, kam jsme ani nechtěli a zítra musíme zase do rachoty. Parádně jsme si to užili. Škoda. Tak čus.

 

sdílení obsahu

Odpověď

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

  Subscribe  
Upozornit na