Krásná Sázava

Poslední slunečný den jsem chtěl stoprocentně využít, a tak jsem si našel další moc pěkný kousek řeky Sázavy. Mám tu řeku hodně rád, vlastně mě od malička „vychovávala“, a každou vycházkou mě něčím překvapí. Opět jsem nechal auto poblíž vlakové stanice, abych mohl ujít řekou co nejdelší kus a večer se zpátky těch pár stanic svezu Posázavským Pacifikem. Od časného rána vylezlo sluníčko, sice bylo jen deset stupínků nad nulou, místama i mlha, ale během dne bylo na sluníčku pěkných osmnáct, občas fouknul větřík, ale to mě při chůzi řekou nijak nevadilo. Jen díky sluníčku se čistá voda změnila na křišťálově čistou, a tak jsem musel hodně zjemnit a dolu použít fluokarbon, a musel jsem hodně pracovat s nástrahama, abych měl vůbec šanci na nějaký záběr, protože je řeka hodně mělká a tedy skoro průhledná.

Chvilku jsem točil pár oblíbených rotaček a woblírků, až jsem si vyselektoval tři nástrahy, které byly zrovna dneska TOP, a rybám moc chutnaly. A jak jinak, než woblery od Illexu v barvě zimního okouna a rotačku od Mepsky. Procházel jsem vodou a kochal se nádhernou přírodou, všude kolem jsem pozoroval ryby a jsem moc rád, že se Sázava zase pomalu vzpamatovala od likvidačního náletu černých smrťáků – Kormoránů. Pamatuji si, že před pár lety řeka parádně žila, všude kroužkovaly ouklejky, v proudech se tlačili tloušti, občas se tu a tam mihla i parmička a když si člověk někam sedl a zakrmil si, parádně si zachytal. Navíc se v úlovcích střídali plotičky s cejnkama, tu a tam podoustvička, občas i nějaký kapřík…A stačilo v zimně několik dní dvě stě kusové hejno černého smrťáka Kormorána a řeka byla pár let naprosto mrtvá. Nikde ani živáčka, žádný kroužek, žádný tlouštík, nic….

Mělčí voda se střídá s ouplávkama, a je opravdu jen velmi málo míst, kde nestačím, a proto jdu skoro prostředkem řeky a vyhazuji oba břehy. Jednak je to velmi účinná strategie a pokud se mi podaří nához několik centimetrů od jednoho nebo druhého kraje, většinou následuje okamžitá rána do woblírka a další ryba mi zapózuje ve foťáku. Časem jsem si vysledoval, kde stojí tlouštíci, nebo kde můžu čekat útok od bolínka či štičky. Protože jdu vodou, kde jsou většinou po obou stranách skály, lesy nebo pole, a autem se dá zaparkovat hodně daleko, předpokládám, že se tady moc rybářů neukázalo, a proto ryby reagují na moje nástrahy naprosto důvěřivě. Ale našel jsem i místa, kde je „vyseděný“ břeh a vyšlapaná cestička ve vysokých kopřivách, a z pravidla tu moc ryb není.

Sluníčko svítí, nikde ani mráček a je čas oběda, tak si sedám na jeden veliký kámen, cpu se bagetou, kterou zapíjím kávou, a pozoruji, jak se pode mnou pase několik srnek naprosto důvěřivě, ale fotit se nechtějí. Jen jsem je zaměřil, jako by to tušili a zmizeli v lese. Škoda. V oblacích nade mnou krouží nějaký dravec a asi mě pozoruje, jestli mu nechci ujídat z jeho talíře, ale ne, já myši nerad.

Pokračuji řekou dál a trefil jsem v jedné zatáčce za spadnutým stromem nepatrný, asi metr hluboký vracák, který je ale plný malých kudliček. Skoro na každý druhý hod jednu tahám, kde se tu uprostřed lesů vzali, je mi záhadou, ale polarama vidím v tom ouplávku mraky malých rybiček. Chytil jsem jich osm a raději bych se fotil s jejich mamkou, ale podle vyšlapané cestičky a udusaného místa na břehu předpokládám, že ji má někdo na talíři. Sluníčko pomalu zapadá a já mám před sebou ještě asi dva kiláky k nejbližší stanici vlaku, tak s sebou musím hodit. Vybírám si jen „tutová“ místa a všude jsou krásní tlouštíci, o štičku jsem už ani nezavadil. Z vody vylézám už skoro za tmy a tentokrát bohužel nemám štěstí, vláček před deseti minutami právě odjel a na další si budu muset přes hodinku počkat. Zase to má výhodu, že tentokrát „nepustím“ ve vagonu „loužičku“ a boty mi stačí trošku proschnout. Minule se na mě lidé tak nějak divně tvářili…

Dneska to byl překrásný den, nachytal jsem neskutečné množství tlouštíků, několik bolínků, okounků, pár štiček a dokonce na rotačku i jednu ouklejku a podoustev. Sice jsem dost utahanej, ale stálo to za to, mám ve foťáku přes tři sta parádních fotek, viděl jsem moc krásný úsek řeky Sázavy a neutrhl jsem ani jednu nástrahu. Ve vlaku jsem jel skoro sám a do postele jsem padnul jako zabitý, ale moc šťastný.

Tak zase někdy!

sdílení obsahu