Sázava na poslední chvíli.

Máme všechno perfektně nalajnované, a dlouho dopředu jsme to plánovali, dokonce mi na to vyšlo i volno. Jedeme s lodí na Labe, připravili jsme si „několik“ krabic woblerů, každý jeden proutek se šňůrou, jeden s vlascem, kdyby byla hodně čistá voda a jeden na „ultralajt“, nebo marmyšku. Na jedné hromadě máme každý prsačky, náhradní boty, vesty, nepromokavé bundy, baterka je dobitá, benzín do motoru dolitý, dokonce jsem s sebou uvařil kafe a udělal pár toustíků, abychom nemuseli ztrácet drahocenný čas u benzínky. Předpověď počasí je velmi příznivá, sice trošku klesá tlak, ale má být zataženo, malinko foukne větřík a večer někde zaprší. No co více si přát?

Nic. Prostě můj „parťák“ vybouchl.  Podpantoflák! Raději se už více nebudu vyjadřovat…

A co teď? Kašlu na všechno a narychlo hledám náhradní program. Jen tak, bez lodě, motoru, jen prsačky, pár woblírků…. Jenže kam jet? „Bambulák“ mi to oznámil ve čtyři ráno, takže jsem samozřejmě vzhůru. Všechno překopávám, beru si jen střední batůžek, do něj broďáky, boty, dvě krabičky s woblírkama, podběrák, pití a náhradní věci, kdybych se náhodou „udělal“. Sedám do auta a přemýšlím, kam jet. Budu improvizovat podle situace. Chtěl bych Jizeru, a tak stáčím auto na dálnici, abych přejel z Jižňáku směr Mladá Boleslav. ŠPATNĚ! Téměř stojící pravý pruh kamiónů mě okamžitě nabádá to otočit jinam. Jak jsem rychle na dálnici najel, tak z ní zase velmi rychle sjíždím a otáčím to směrem na Jižní spojku někam na Berounku nebo Vltavu. Sakra, co se to děje? Aha, frézují vozovku, a tak zase otáčím a mířím na dálnici D1 směrem z Prahy ven. Dobře jsem udělal, protější směr skoro stojí, tady zase opravují prostřední pruh, do toho v pravém bouračka. Malinko jsem to sešlápl a pádím co nejrychleji z Prahy. Teď už zbývá jen Sázava. Rychle si vybavuji, kam, ale je mi to úplně jedno, zařídím se podle dopravy. Můžu sjet jak do Sázavy, tak do Zruče, nebo někam tam….Poslouchám svoje oblíbené rádio Beat a Káča hlásí bouračku na 31km, tak neva, sjedu dřív. Ale nějak to nevyšlo, peru jí levým pruhem a pravý je šńůra kamiónů a nepodařilo se mi včas odbočit. Nevadí, další odbočka je taky Sázava.

Poslouchám bigbít, bavím se řízením a najednou jsem někde u řeky. Chvilku jedu proti vodě, a najednou se mi to moc líbí, tak zastavuji. Krásná příroda, úplně bílá louka, teploměr ukazuje tři stupínky nad nulou, a to na dálnici bylo dvanáct!! Převlékám se, beru si prsačky, nabíjím jeden klacík se šestkou šňůrkou MOMOI, dolu vážu půl metru čistého fluokarbonu a do vesty si dávám jen dvě klasické Sázavské krabičky s woblerama. Chvilku se prodírám houštím a zalézám do řeky. Kurňa, ta je ledová!! Ale už jsem velkej kluk, tak to nijak neřeším a soustředím se na přesné hody. Rajtuji v řece a zkouším opatrně hloubku, ale skoro všude stačím, tak to nijak neřeším, Jen mi nějak začínají zábst nohy, ale to už znám, za chvíli to přejde, protože je už neucítím…A taky jo, od kolen dolů jako bych stál na ledu. Ale už jsem si zvykl.

Točím několik woblerů a bohužel každý druhý hod je obalený listem, nebo něčím jiným. Proto hledám toho správného woblera a když jsem ho našel, cítím lehonké ťukance a tak jeden přisekávám a ejhle, on to candátek! Ty psí potvůrky berou velmi opatrně! Musím točit navijákem sakra pomalu a snažím se přisekávat každý drbanec, což se mi daří párkrát trefit candátka. Nad obzorem se pomalu ukazuje sluníčko, které mi začíná svítit do obličeje, a tak si beru polarizační brýle. Díky nim vidím několikrát, jak za woblerem jede candátek, ale nedobere ho. Koupil jsem si dva woblery od Izumi a tak je poprvé nasazuji do akce. Barevně se na Sázavu parádně hodí, jsem zvědavý, jak se ukážou v akci.

Sotva jsem změnil woblera, rána a štička! No vida, „Japonský Izumáč“ poprvé v akci a hned úspěšný. To jsem tedy velmi spokojen. Díky fluokarbonu mi to zubatá kudlička neukousla, a tak v klidu prohazuji pár tutových místa, o kterých si myslím, že jsou top. Daří se mi občas trefit candátka, ale spoustu záběrů prostě nesekám, a tak mi padají. Procházím několik opravdu pěkných míst a během dvou hodin jsem dostal devět candátků, dvě kudličky a dva okounky, což považuji v tuhle dobu za parádní úlovek. Navíc jsem cestou nepotkal živou duši, takže úplný ráj. Jenže najednou se vyhouplo sluníčko nad obzor a prosvítilo celou řeku a já skončil. Další tři hodiny házení bylo jako házet hrách na stěnu. Prostě nic. Jenže mě začaly „trošičku“ mrznout nohy, a tak jsem toho musel nechat a vypadnout z vody. Šel jsem zhruba hodinku vodou od auta, a po břehu zpátky mi to trvalo ještě déle, ale zase jsem se kochal nádhernou krajinou kolem řeky Sázavy. To je taková paráda, že se to nikdy neokouká. Je půl třetí, sluníčko bude svítit ještě minimálně dvě hodiny a pak by to možná zase začalo, ale já mám dneska dost, navíc na mém břehu jsem ve stínu, a sakra se ochlazuje, prostě na víc už nečekám, sundavám si prsačky a převlékám se do suchých věcí. Ještě že mi parádně topí auto, za chvilku už zase cítím nohy. Vyjíždím ze serpentýn a nahoře na kopci mi surově svítí sluníčko do obličeje, a vypadá to, jako bych vjel do půlky léta. Napojuji se na dálnici a hned mě to přešlo, protože je provoz stažen díky frézování do dvou pruhů, tak se v klidu zařazuji a pomalým tempem se blížím k domovu.

I když jsem to měl dneska nalajnované úplně jinak, jsem naprosto spokojen. Improvizoval jsem, velmi slušně jsem si zachytal, dostal pár krásných ryb do foťáku, vyzkoušel nového woblírka Izumáka se stoprocentním úspěchem, všude jsem stačil, takže dneska žádná ztráta, pro všechno jsem si došel. No co více si přát?

Snad jen jak to říkají ty modelky: aby byl světový mír?

Howg!

Odpověď

avatar

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na