Mezi vánočními nákupy, sháněním stromečku a podobnými každoročními „radostmi“ jsme si pro sebe „urvali“ pár minutek a jeli prubnout velkou louži, jestli se třeba netrefíme do nějakého hladového pruhovaného hejna. Holky jsme vyhodily do přecpaného obchodního centra s tím, že budeme držet „pozice“ a čekat na telefon, abychom okamžitě přispěchali s autem pro „odsypání“ totálně přeplněných košíčků do kufru auta, aby mohlo ještě následovat druhé kolečko (nebo i třetí…), stejně to množství lidí není nic pro nás….

Počasí nám moc nakloněno nebylo, stoupal tlak a bylo plus čtyři stupínky nad nulou, ale co bychom ještě chtěli. Nakonec můžeme být rádi, že jsme se dokázali vypařit. Cestu k vodě raději popisovat nebudu, řídil mladej a já měl raději pásku přes oči, a tak jsme najednou na místě. Než jsme spadli z kopce k hrázi velké louže, napočítali jsme všude kolem přes dvacet různě pohozených aut a dole pět s vleky na loď, takže louže je slušně „obsypána“. Našli jsme si místečko na auto a nebyl čas na nějaké dlouhé vymýšlení, každou chvilku mohl zazvonit telefon….

Každý jsme v rychlosti popadli jeden klacík, hrábli jsme do krabice s gumama a začali jsme poctivě prohazovat a odevzdávat vodě daň. Většina gum vydržela tak tři hody, a proto jsme měli šanci točit strašnou spoustu velikostí, tvarů a barev. Prvního okounka jsem chytil já, zkoušel jsem malého smáčka a vzalo mi to úplné miminko. No a potom se do hejna trefil Honzík a já nestíhal fotit. Během dvaceti minut kolem zřejmě projíždělo větší hejno, oba jsme dělali to samé, oba máme stejné vlasce, stejné hlavy, stejné gumy, ale já měl jen bouchance a Honza tahal pruhatce. Na jeho deset velikánů jsem já měl jen jednoho. No a jak ti okouni přijeli, tak zase odjeli. Půl hodinka házení a trhání a telefon….

Škoda, třeba bychom to hejno zase našli, nebo by najelo jiné. Museli jsme jet zpátky a opět cestu raději vynechávám. Přijeli jsem „akorát“ a ještě jsme byli pochváleni…

Tak zase někdy…

sdílení obsahu
error