Miluju parmy!

A tak jako každý rok za nimi kamkoliv vyrážím, a protože bydlím na “Jižňáku”, mám to všude “tři sta” kousek. Jen jsem čekal na to správné počasí, a letošní leden je tedy abnormálně “jiný”. Chvilku prší, potom mrzne, aby zase vše roztálo, zvětšili se průtoky skoro do povodní a zase mrzne…a tak pořád dokola. Na nic nečekám, domlouvám se s kamarádem Mírou a prostě vyrážím za ním směr JIH. V Praze je kolem nuly, přes den malinko nad a v noci malinko pod nulou, a tu a tam občas trošku sněhu.

Večer nic nenechávám náhodě a tak se poctivě připravuji. Můj cíl jsou parmy a tak tomu vše podřizuji. Beru s sebou osvědčené peletky, jedno černé krmení, dole fluorokarbon začínám na šestnáctce nahoru, “dvěstědvacetdevítky Tubertini háčky, ale pro sichr pařím housku a beru si i hnojní žížalky, bonduelku a barvené červíky. Samozřejmě přibaluji podložku pod ryby a moji oblíbenou “čtyřiapůlku” podběráček. Vyhazuji z báglu věci, které zřejmě nebudu potřebovat, dokonce zapisuji revír a nastavuji si budíka na půl pátou ráno, abych vše naprosto v klidu stíhal. Sotva zavírám oči, už na mě řve mobil, že je půl páté, tentokrát ale nenadávám, protože se jedu bavit. Rychlá snídaně, sprcha a naposledy kontroluji věci, jestli jsem na něco nezapomněl. Tahám všechny krámy do auta a musím škrábat, protože teploměr ukazuje minus tři stupínky. Je skoro půl šesté a tak vyrážím. Cesta těch dvacet kiláčků po dálnici je v pohodě, ale sotva jsem odbočil na Tábor, už “kakám magy v kostkách“. Těch milion spěchajících kreténů na namrzlé silnici, kteří mě nebezpečným manévrem, kolikrát na plné čáře, předjíždějí skoro dvojnásobnou rychlostí (jedu předepsanou bezpečnou osmdesátkou), a další milion kreténů, kteří mě oslňují neseřízenými světlomety, no MAZEC!!! A dokonce mě berou i kamioňáci….Skoro hodinu s očima zabodnutýma na koncovky kamionu přede mnou trpím. Naštěstí se rozednívá a za Táborem je dálnice, kde se dá jet rozumnou stovkou…Teploměr ukazuje minus jedna a tak se zřejmě otepluje, ale rozhodně silnice není upravení k nějakému “závodění”. Zastavuji u jedné benzínky pro tradiční bagetu, sušenku a kafe a naprosto v klídku dorážím pár posledních kilometrů.

Jsem na místě, všude sníh, je kolem nuly, což je dobře, protože nebudou namrzat očka a Míra tu na mě už půl hodiny čeká a “drží” mi místo (hodnej, ale nikde ani živáčka…) Sedám si pár metrů pod něj, jako první míchám černého slaného cejna, přidávám pár peletek a mapuji si dno přede mnou. Míra krmí úplně stejným krmením a tak držíme lajnu. Protože to tady už dobře znám, volím jinou taktiku. Přímo před sebou krmím s krmítkem a krmením, troškou peletek, kukuřičky, a druhý proutek posílám o dvacet metrů po vodě jen s krmítkem a peletama. Sázím na to, že jako vždy mě do krmení najedou kapři, cejni, tloušti a do pelet jen parmy, což se mi parádně osvědčilo.

Prví parmičku tahá Míra a to na pět červíků, pár minut po něm já, taky na pět červů. Ale jak jsem přesně předpokládal, další moje ryba byl cejn, po něm tlouštík, další tlouštík. Druhým prut s krmelcem jen s peletkama (mám namíchané od Kryštofa z Mikbaitsu červené a černé různých velikostí s příchutí halibut a red halibut), a s háčkem, kde používám podvaz s dvěma peletkama, přišla další krasavice, o trošku větší. Míra tahá další parmičku, ale za ní tlouštíka a já mám opět jízdu na dvě osmičky peletky. Během další hodiny Míra přidává další parmičku a průser. Telefon z práce, kolega musel jít do karantény a Míra musí mimořádně za něj zaskočit. Smutně balí a loučíme se , fotí se s poslední rybou a papá. Škoda.

Zůstal jsem u vody sám. Záběry na krmeném místě se prodlužují tak na deset minut, naopak na místě krmeném jen peletama jsou mnohem dříve. Další hokejka, ale netrefuji rozjetou rybu, což se občas u podvazu stává. Tahám pěkného tlouštíka a další parmičku. Pořád je kolem nuly a začíná se zvedat studený vítr. Úmyslně pořád krmím místo přede mnou, abych vyselektoval parmy, a vychází to. Další tři záběry během dvaceti minut na peletky jsou od parem, na krmeném místě to pomalu ustává.

Je kolem třetí hodiny, už tahám ryby jen z místa krmeného peletama a telefon. Volá mi žena, že v Praze je neskutečná “Čína”, která se žene na mě, slejvák a vítr. Koukám na mraky nade mnou, ale nic nevidím. Jenže během čtvrt hodinky jako když někdo vezme kýbl s vodou a z ničeho nic ho na mě vylije. Neskutečně se oteplilo a začalo pršet. Já jsem v nepromokavém, takže mi to zase tak nevadí. Ještě chvilku se snažím ukotvit v tom větru deštník, ale nakonec to vzdávám a balím. Než jsem dotáhl totálně zmoklé věci k autu, zatáhlo se a prší čím dál více. Déšť mi zase tak nevadí, ale vidina, že pojedu tři hodiny domů a na silnici bude zase milion nervózních kreténů mi vůbec nedělá dobře. A měl jsem pravdu. Stěrače to sotva stíhají, viditelnost v tom dešti je malá, takže kolikrát jedu sotva šedesátkou, a zase se našlo spoustu idiotů, kteří si o sobě myslí, že jsou “Fitipaldové a Šchumachři”…Ale už jich naštěstí není zase tolik, takže jsem v pohodě s neustálým slejvákem, střídající se občas jen s deštíkem dorazil v pohodě domů.

Když bych to zhodnotil, byl to další parádní den s kámoškama. Podařilo se mi celkem chytit jedenáct parmiček, čtyři tlouštíky, dva cejnky, jednoho kapříka a jednu plotičku.

Na LEDEN dobrý, ne? Škoda, že Míra musel do práce.

Tak zase příště

PERUN

JO

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..