Po hodně dlouhé době jsme se sešli s Myronem na volném dni, a tak jsme vyrazili v Praze na Vltavu. Jednoznačně jsme volili přívlač a hned ráno jsme zaparkovali u řeky, a než jsme do ní zalezli, šli jsme si prohlédnout, kde začneme. Ideální k tomu je lávka, která vede z ostrova do ZOO. Malá, téměř průhledná voda, skoro celý rok se stejnou teplotou, ale nahoře pod jezem několik dalších vláčkařů. Proto jsme se rozhodli jít od lávky dolů a k večeru se vrátit nahoru.
Museli jsme jít sakra opatrně, protože to klouzalo. Bohužel od rána vykouklo sluníčko a parádně prosvítilo vodu, že jsme viděli, jak se na dně pohybují broučci. To je samozřejmě hodně špatně, sice jsme měli šanci v polarech pozorovat, jak nám za woblerama jezdí tlouštíci, ale tím si prohlédli nástrahu a nechtěli jí. Několik hodin marného házení a zkoušení, ale nedokázali jsme na to přijít. Sice jsme viděli mraky ryb, ale ani jedna se nespletla. Kolem druhé se přihnaly mraky, zatáhlo se a bylo vyhráno. Jednak rybáři odešli domů, ale konečně jsme měli kontakt s rybou. Přesunuli jsme se kousek proti proudu a začali se bavit. Napřed přišlo několik sivenů, potom tlouštík, bolínek, okounek, a jako již tradičně mě nejlepšího woblírka „chroustla“ štika. A byla pěkná, škoda. Byla by to hezká fotka. Míra se blýskl parádním úlovkem slušného kotvícího lana a přišel se na nás kouknout i Peťas. Sice chytal jen ze břehu, ale i on si na nějakou rybičku sáhl.
Když bych to chtěl shrnout, tak jsme šest hodin snad tisíckrát tupě házeli bez jediného kontaktu s rybou, a jednu hodinu se parádně bavili. Tentokrát ztráty nebyly tak veliké, já jeden ukousnutý wobler a jedna utržená rotačka a Myron jedna plandavka a jedna rotačka, což bilancuji jako velmi dobré. Ale o tom ta rybařina taky je. Kdyby každý kdykoliv nachytal, jednak by ho to asi brzo přestalo bavit, ale hlavně by v té vodě nic nezůstalo. Domů jsme jeli naprosto spokojeni a s vyčištěnými hlavami. Howk.
Paráda, to lano sis usmažil, nebo klasika jen sůl a kmín….