Když máte jen opravdu chvilku času a potřebujete si pořádně vyčistit hlavu, neřešíte zbytečnosti.
Takové ty hloupé otázky, jako kam jít, co s sebou,
na co chytat, jak se obléci….a podobně, si prostě odpustíte. V rybařině popadnete první klacík s brčkem, tyčku s podběrákovou hlavou, do kapes šoupnete papíry, obůstek, pár bročků, háčků a návazcový vlásek, v lednici trošku červíků, hnojní žížalku, mámě švihnete v kuchyni rohlík, nahážete na sebe pár teplejších hadříků a tradá k vodě. Ani s výběrem místa není čas řešit, jedete prostě někam, kde lidi krmí vodní ptáky. Tam se v zimě tutově stahují všechny ryby a tam je reletivně nejlepší šance si sáhnout na šupinku.
Roztahuji šestku boloňku,
a namátkou nastavuji hloubku. Začínám dva bílé červíky zavřené přes červeným. Voda trošku víc letí a tak se snažím nadržovat a pracovat se splávkem. První proplavání, druhé, nic. Nevadí, zvětšuji hloubku a snažím se malinko brnkat o dno. Další proplavání a zase nic. Sakra, co se děje. Ukusuji kousek rohlíčku a další nához zkouším jen s ním. Zase nic. Čas neúprosně letí a já neměl ani ťukanec. Voda je sakra čistá a tak trhám návazec a vážu dolů jedenáctku fluorine s červeným háčkem. A zase nic.
Sahám po poslední zbrani a tou jsou hnojky.
Napichuji jednu, nehtem jí stříhám napůl a ještě pro sichr zavírám červeným červíkem. Bingo. Záběr a první tlouštík se jde fotit. Hurá, přišel jsem na jejich mlsný jazýček a díky tomu se parádně bavím. Tlouštíci, perlínci, jeseni a plotičky se perou, kdo mi to dříve sezobne. Záběry jsou skoro na každé proplavání, jen musím malinko nadržovat splávek, aby brnkal o dno a to je to pravé ořechové. Je asi jeden stupínek nad nulou a začíná drobně mrholit, navíc se na vodu pokládá mlha a díky tomu je čím dál hůř vidět anténka splávku. Ještě k tomu se pomalu stmívá, ale nevadí, stejně mi v krabičce docházejí hnoječky. Napichuji poslední, fotím se poslední červenopeřici a naprosto spokojen to balím.
Dík, vodo, tak zase zítra.
Perun!
JO
