Je sobotní jitro a můj „absťák“ způsobený více jak týdení nepřítomností u vody mě nenechal dospat. Sluníčko se ještě ani náznakem nevyšplhalo k horizontu a mobil mě bude budit až za 40 minut. Ale než se jen tak válet v posteli, raději vstávám. Polykám snídani a dopíjím ranní kafe. Během toho se oblékám a po kompletním ustrojení zapisuji do povolenky číslo revíru, uklízím papíry i mobil do uzavíratelného sáčku a vše strkám do vnitřní kapsy vláčecí vesty. Rovnou se soukám do prsaček a obouvám brodicí boty. Už večer jsem překontroloval obsahy krabiček s rotačkami a woblery i další bižuterii, aby mě u vody nic nepřekvapilo. Díky tomu mám malého fóra a na rybách budu dříve. Mým dnešním cílem je můj „srdcový“ revír Lužnice 1. Beru sebou jen jediný proutek. Favoritem je dvoudílný 210 cm dlouhý mazlík 2 – 8 gramů s malým navijáčkem. Očekávám okounky a tlouštíky takže žádnou tyčku k rajčatům. Startuji skútr a se žlutými polary na očích mířím cestou okolo vody k Červenému mlýnu, který je zároveň i hranicí revíru. Po příjezdu vidím, že i přes lokálně vydatné srážky se od mé poslední návštěvy nic nezměnilo. Pod vývařištěm jezu je kamenná pláň. Přes přeliv jde jen slabý čůrek a šlajsna je zcela neprůtočná.
Opatrně tedy našlapuji po kamení pod jezem směrem k hlubším místům. Vody je sotva po kotníky a tak jediné rybky, které zatím vidím jsou drobní hrouzci najetí v mělčině. Jsem u malých proudů a nedočkavě nahazuji. Pro začátek volím malou zlatou dvounulku s černou kresbou broučka černou druhou stranou. Žádnou divočinu. Ale i tak malá nástraha je v mělké vodě příliš a každou chvilku visím. Musím na hloubku. Tedy jestli se dá o vodě pod kolena vůbec o hloubce hovořit. Po několika náhozech slabé zatřepnutí a z vody přitahuji malého, sotva 12 cm velkého okounka. Jste tu, říkám si v duchu a dál prohledávám malé úplavy tvořící se za většími kameny. Po dvaceti minutách marného snažení se přesunuji k místu, kde se do řeky vrací voda, která prošla malou vodní elektrárnou. Tam je hloubka větší a mohl by se tam ukrývat i nějaký rybí krasavec. Řeka se zde nádherně čeří, takže i trochu kyslíku by mohla přibrat. Ideální místo. U vody jsem stále sám nikde ani živáčka. Nahazuji do míst, kde se proud vody z elektrárny po krátkém odloučení zpět setkává s původním řečištěm a tvoří spolu krásný úplav. Na jeho hraně určitě budete stát a čekat, co vám řeka přinese. Že je to můj zlatý brouček s trojicí malých háčků vám dopředu neprozradím. To vše mi za stálého nahazování a zpětného přitahování letí hlavou. Jenže stále nic. Sundavám na chvilku žluté polarizační brýle a bez nich vidím, že ráno je stále ještě zšeřelé a ranní opar z vody mu na jasu také nepřidá. Několik prostřídaných zlatých variant nahrazuji matně stříbrnou, která opět letí vstříc proudu. Už jsem tu nabroděn přes půl hodiny, střídám proud, úplav i čistě stojatá místa a stále bez záběru. Uvažuji o tom, že mé malé rotačky jsou asi příliš lehké a nestačí se dostat ke dnu. Nahrazuji je tedy malým tří centimetrovým woblerem v okouním hávu s velkým nořítkem. Několik škobrtnutí o kameny na dvě svědčí o tom, že volba byla správná. Bohužel přiblížení se ke dnu sebou nese i nárůst vytažených klacíků, větviček a listí, které se na hraně proudu usazuje. Mechanicky nahazuji sem a tam, když tu plááác.
Nějakých patnáct metrů ode mě něco zalovilo. Hážu tím směrem, zhruba dva metry za místo kde se voda zčeřila. Jednou, dvakrát, desetkrát a stále ani ťuk. Měním okouna za línka, pak za karáska, nakonec divoké FTéčko a stále nic. Hážu tedy jiným směrem. Stojím už dobře hodinu na jednom místě. Jen nepatrně přešlapuji, aby mi nohy nedřevěněly a přitom abych neudělal zbytečný hluk. Znovu vystříkla voda a téměř na stejném místě ryba opět zalovila. Přemýšlím, co je to za potvůrku, která mi nalévá adrenalin do oběhu. Snad malý candát, nebo sumeček? Nádherně trefuji směr i vzdálenost, ale kýžená rána do prutu nepřichází. Otvírám tedy krabičku s největšími woblery a přemýšlím, čím rybu přelstít. Volba padá na nástrahu v barvě oukleje. Je to sedm centimetrů velká rybka. Bez lanka ji připínám na svou čtrnácku a doufám, že se tam neukrývá štička. Té nemůžeš odolat, říkám si a nahazuji. Několik odhozů a opět nic. Rozladěn neúspěchem švihnu prutem větší silou a nástraha téměř klepne o kameny na vzdáleném břehu. Chybělo dvacet centimetrů a wobler mohl být bez lopatky. Dvakrát rychle otočím kličkou, wobler zajíždí pod vodu a v tom břink! Záběr! Špička prutu se přihýbá a ryba překvapená náhlým pírsingem vyráží. Hned v zápětí mění směr a nechává se snášet proudem směrem ke mně. Rychle navíjím, abych neztratil kontakt. Ryba jede stále ke mně. No nazdar. Vzdálenost se zkracuje a vlasce, který by mohl pomoci vypružit náhlý výpad ryby také ubývá. Sumec to nebude, ryba plave ve sloupci. Po kratší přetahované konečně vidím jak se ryba ukazuje u hladiny. Bolen. Žádný obr, cca padesát centimetrů. Unaven soubojem odevzdaně připlouvá. Ani nebojuje. Jednou rukou vodím rybu, druhou lovím mobil. Po jeho vysvobození z igelitového bezpečí mačkám několik fotek. Snad vyjdou. Pak sahám pro jojo s peanem a šetrně vysvobozuji „aspijáka“ z trojháčku. Mrskne sebou a potápí se do hlubin. Nádhera, tak jsem Tě přece jen přelstil.
Chladná voda, ranní káva a zrychlený tep udělaly své a já cítím, že budu muset vylézt na břeh. Malá chvilka a znovu je krásně na světě. Vím, že vracet se na místo, kde jsem byl úspěšný nemá nyní cenu. Uklízím tedy ouklej a vracím se zpět k rotačkové klasice. Šourám se opatrně vodou a bičuji místo po místě, odkud by mohl přijít záběr. Dlouho nic. Otvírám znovu své zásoby a vyndavám malého oranžovo žlutého cvaldu s krátkou lopatkou. Dostal jsem jej nedávno jako dárek a ryby údajně po těchto neokoukaných typech šílí. Létá parádně, žádná salta a kotrmelce. I chod je bez vady. Překvapuje mě, že i s tak malou lopatkou, ač plovoucí jde rychle ke dnu. Prochytávám střídavě příbřežní partie i prostředek řeky. Dno koryta je plné velkých kamenů, které mají tloušti rádi jako svá stanoviště. Náhle mi prut divně ztěžkne. Na rybu ani větev to nevypadá. Opatrně přitahuji a vidím, že oba trojháčky jsou zaklesnuty do podivné slizké hmoty obalující poloviny kámen. Takový úlovek jsem nečekal.
Brodím se stále dál a dál od jezu po proudu dolů. Sluníčko začíná nesměle osahávat špičky smrků v lese na břehu. Jestli někde jsou dravci, tak jedině na hranici stínu a ozářené vody. Stále věřím „kanárkovi“, jak jsem nový wobler nazval. Po několika hodech zkouším pevnost uzlu a překvapivě snadno jej trhám. Ještě, že mou rukou a ne o rybu. Navazuji očko novým Rapalím uzlem a dál bičuji mokré království. Mechanicky přitahuji, když opět cítím odpor na špičce prutu. Lehce přisekávám a na druhém konci mi odpovídá zatřepání. Ale je zvláštní. Pokaždé, když se opřu více do prutu, wobler sebou škubne. Opatrně tedy zkracuji vzdálenost a po chvíli vidím, jak zadní trojháček visí za šňůru či vlasec. Beru jej do ruky a po vysvobozená nástrahy tahám oba konce z vody. Jeden z konců je volný a z druhého se na mě zubí svými protihrou poctivé čtyřnulky. Celá sestava je zakončena zhruba třiřiceti gramovou kapkou olova. Před háčky je na vlasci, který odhaduji na poctivou čtyřicítku navlečena další zátěž. Oba jednoháčky jsou pouze špinavé od bahna, takže ona podivná montáž tu neleží asi dlouho. Ani nechci domyslet , jak by muselo být rybě chycené na tuhle pasestavu.
Vše smotávám a ukládám do kapsičky prsaček. Zpět vodě to rozhodně nevrátím. Zabrán do „čištění“ řeky jsem si až nyní všiml, že sluneční paprsky už obsáhly celou vodní plochu. Začíná být sice příjemné teplo, ale s rybami je pro dnešek ámen. Vylézám na břeh, skládám proutek a vracím se zpět k zaparkovanému skútru.
Prožil jsem nádherné ráno na rybách, tak co víc si do začátku dne přát. Loučím se pohledem s řekou i rybami a mířím do civilizace…
Ahoj, Myrone, dík za článek. Máš pěkného woblerka, to je určitě illex, to je paráda, jak šlapou, což?
Ahoj Jirko, illexe jsem dostal jako dárek, šlape suprově, jen ta barva si bude asi na rybu chvilku poslat. Kupovala ho nerybářka 🙂
Náhodou vybrala dobře, Illex šlape jako hodinky a podívej se z okna, za chvíli to bude přesně na tu barvu…