Vlakem na ryby – překrásná Sázava
Dneska jsem si vymyslel opravdovou perličku, a to mě ani ve snu nenapadlo, že to bude sakra „záhul“. I když jak tak o tom přemýšlím, jsem to chtěl vlastně udělat už strašně dávno. Musím na sobě vyzkoušet, jestli je taková věc vůbec akce schopná, nebo spíš vyzkoušet něco, co je pro rybáře bez auta asi samozřejmostí. Vlakem jsem jel naposledy snad někdy těsně po pádu komančů, a tak vlastně nemám s čím srovnávat. A protože jsem nic neplánoval, tak prostě improvizuji.
První darda bylo, cože si vlastně s sebou vzít. Chtěl bych jít vláčet, ale jak nacpat všechno do malého batohu, aby mě nic nechybělo, a zase to budu celý den na sobě tahat. Několikrát přerovnávám batoh, do kterého se samozřejmě nemají šanci všechny věci, co jsem si vymyslel vzít s sebou, vejít. A tak ubírám, a ubírám a ubírám. Nakonec mám v batohu prsačky, boty, krabičku s woblerama (rotačky, plandavky, jigovky, gumy a ostatní věci jsem musel vyndat), podběrák, naviják, pean, dvě flašky s pitím, kousek žvance a papíry. Batoh zapínám jen tak tak. Do futrálu dávám jeden vláčecí proutek a pro sichr ještě jeden, co kdyby…Batoh hážu na záda, pouzdro přes rameno a vyrážím metrem na Hlavní nádraží, kde jsem za dvacet minut. A jejda, fronta na lístek? No to je tedy mazec. Stoupám si do řady, ale naštěstí to trvá necelých deset minut a jsem na řadě. Vybral jsem si Sázavu a ani vlastně ještě pořádně nevím, kde budu dneska vláčet, a tak jako cílovou stanici hlásím Zruč nad Sázavou, kde to velmi dobře znám s možností cestou vystoupit kdekoliv. Mladík v pokladně u počítače mi hlásí, že musím přestoupit v Čerčanech a že mi to jede za půl hodinky. Platím dvě stě třicet korun, nevím, jestli to je hodně, nebo málo, nemohu posoudit, a jdu se podívat na tabuli odjezdů, před kterou stojí hafl lidí a čekají, až se jim tam rozsvítí jejich spoj. Můj vlak směr Čerčany tam už napsaný je, ale zatím nesvítí, z jakého nástupiště mi to odjíždí. Musel jsem si počkat dalších čtvrt hodinky, než tam dopsali nástupiště, a mezitím odbavili tak patnáct vlaků, takže to je slušný provoz, navíc do toho desítky cestujících, úplný cvrkot. Konečně skočil nápis nástupiště šest, a tak se tam vydávám. Stojí tu vlak, který má lokomotivu jiným směrem, a na můj tu čeká zhruba padesátka lidí. Nevím, jak věděli, že zrovna pojede ze šestky, asi jezdí pravidelněji, než já. Během pěti minut k nám přistál tří vagonový „dvoupatráček“, z kterého se vysypala asi stovka lidí, a konečně jsme mohli nastoupit. Schválně si sedám nahoru, abych lépe viděl. Jsem docela mile překvapen, čisto, měkké sedačky, a hlavně v tom vedru mají klimatizaci! Během deseti minut se sedadla z půlky zaplnila, a rozjeli jsme se. Další překvápko, hlášení jako v metru, další stanice je Vršovické nádraží, to je hustý!
Sleduji, jak ve stanicích přistupují a vystupují cestující a docela se bavím. Asi nejlepší jsou ti „mobilisti“, kteří telefonují o soukromých věcech, o kterých bych se styděl mluvit na veřejnosti, a oni řvou na celé kolo a myslí si, že je nikdo neslyší, ale na jejich účet se baví půlka vlaku. A tak vím například, aniž by mě to zajímalo, o slečně naproti v uličce, že si včera na sluníčku spálila „panimandu“ že nemůže ani na velkou, nebo od paní sedadlo za mnou, že se nám malý Matýsek pokakal tatínkovi do postele, anebo mladá maminka s dvěma prckama o dvě uličky dál, že se nechala „svést“ od šéfa, a teď neví, jak to doma vysvětlit tomu svému „lopatovi“, a podobně. Nestačil jsem se ani pořádně pokochat a jsme v Čerčanech, kde musím přestoupit na lokálku směr Sázava. Tak tedy zatím u mě mají dráhy jedničku, velmi dobře jsem se pobavil. Jdu se kouknout na odjezdovou ceduli a vidím, že můj motoráček je už připravený na první koleji vlevo. Jo, to už poznávám, klasický „posázavský Pacific“, prostě klasický starý motoráček. Do soupravy jsou zařazeny tři vagónky, a tak si vybírám první dveře za strojvůdcem a sedám vpravo, aby mě nesvítilo sluníčko do obličeje. Fotím si mašinku a sleduji, jak se vláček pomalu zaplňuje. A vyrážíme. Tak tady žádná změna, klasické drncání, řinčení a pískání brzd, jen sedím v nějakém vylepšeném modelu, kde jsou měkké sedačky. Jedeme hodně pomalu, a tak si člověk může užívat parádní krajinu kolem řeky Sázavy. A je to tady, já věděl, že se to neobejde bez překvápek. Sympatický pan průvodčí mi při kontrole a proštípnutí jízdenky oznamuje, že na trati mezi Kácovem a Zručí je výluka a že dál musím pokračovat autobusem. Navíc je v Kácově pouť, a všude uzavírky, což znamená mraky lidí. To určitě! V tom vedru a po silnici mimo řeku, tak to ne. Ale sakra, to nevěděl pán na pokladně v Praze? Divné, dávám za to drahám mínusový bod. Okamžitě improvizuji, beru na pomoc přítele „gůgla“, a na mobilu sleduji, kde bych to mohl zapíchnout. Vymyslel jsem, že jakmile projedeme tunelem za Ledečkem, a řeka přejde na moji stranu, budu sledovat vodu, a kde se mi to bude líbit, prostě vystoupím a půjdu vodou zpátky. Jak na Sázavu koukám, myslím, že brodit se dá až na několik málo míst téměř všude. Je málo vody, jen těch vodáků, to bude asi darda! Koukám z okýnka a velmi se mi zalíbil asi tří kilometrový úsek s pěknými proudy a peřejemi, a tak na nic nečekám a další stanici vystupuji. Na nádraží si raději fotím ceduli s případnými odjezdy vlaků plus mínus za pět hodin a už hledám nějakou schůdnou cestičku směr řeka. Pod jedním stromem jsem našel slušné opuštěné místečko se stínem, a tak se převlékám do „dejchaček“, připravuji si vláčák a netrpělivě zalézám do vody, kde mi je sotva po kolena. A sakra, VŠUDE kolem na vodě jsou lodě, a jak jim drhnou kánoe o kameny, jsou slyšet hodně z dálky. Navíc řvou jak paviáni, mlátí pádlama o lodě, no to bude asi výbuch! Jsem na vodě v místech, kde jsem nikdy nechytal, a tak vůbec netuším, jakou nástrahu zvolit. Na začátek točím pět nejosvědčenějších woblírků na Sázavu, a zhruba po půl hodince mám prvního slušného tlouštíka, i když kolem zrovna projíždějí vodáci. Hurá, nejsem bez rybka! Pár hodů na to přišel druhý a za ním třetí, což mě uklidňuje. Postupuji pomalu vodou a prochytávám všechna místa, kde by mohla nějaká rybka číhat, i když jsou asi slušně vystresované tím provozem lodí. Ale není to tak strašné, padá mi okounek a za ním mi padá tlouštík. Co je? Koukám na trojháček a je tupý, asi o ty všudy přítomné kameny, tak ho měním za nový. A hned se mi to vyplácí, první kudlička. A protože mám půl metru čtyřicítky fluokarbonu, neukousla mi woblera. Říká se, kde je jedna, bude i druhá. A opravdu, pár hodů a přišla její mnohem větší sestřička. Jsem spokojen a už ani nevnímám rachot lodí a posměvačné poznámky vodáků. Jen je neskutečné vedro, a tak se snažím schovávat ve stínu stromů.
Strašně rychle ten čas letí a začíná se mi ozývat žaludek, a kručí tak nahlas, že se bojím, aby mě neprozradil, a tak vylézám pod jedním stromem a rychle do sebe sypu baštu. Ale není mi souzeno se v klidu naobědvat, protože pode mnou dvakrát za sebou zalovila štika, a tak hážu bágl na záda a spěchám to místo trošku proházet. Ale asi byla úspěšná a někde leží a cpe do sebe ulovenou rybičku. Škoda, vypadala slušně a určitě byla fotogenická. Procházím opravdové mělčiny, kde vodáci za sebou tahají lodě jako kačery a za nimi jsou slušné meandry, a to se mi líbí. Tady by byla určitě účinná rotajda, ale já vzal jen krabici s woblerama a pár marmyšek. Nevadí, příště. V další zatáčce se mi líbí padlý strom, což je šance na nějakého dravečka a opravdu, třetím hodem štika. Jenže projíždějící ožralí vodáci jsou roztaženi přes celou řeku, mlátí pádly, stříkají na sebe a „ze srandy“ jedna loď vysypala osádku druhé a ta si to samozřejmě nenechala líbit, a to všechno musí zrovna přede mnou…A je po chytání, musím dál. Ještě jsem cestou dostal pěkného tlouštíka, a v tomto úseku každý druhý hod vázka. Ještě že tu je po kolena, a tak běhám z jedné strany vody na druhou, vyhýbajíc se projíždějícím lodím, ale zatím bez ztráty „květinky“. Další zatáčka a opět pěkné meandry. Prohazuju místa, kde by mohli být, a nějak mě napadlo kouknout na mobil. A SAKRA! Za chvilku mi jede vlak! To uteklo doslova jako voda. Kurňa, a já ani nevím, kde je nějaká stanice. Tedy takhle rychle jsem se ještě nikdy nepřevlíkal, snad na vojně. Mokré věci cpu do igelitky, prut do futrálu a cestou poklusem „doobědvávám“. Vylézám na koleje, já vím, že se po nich nechodí, kam, vpravo, vlevo, a tak opět beru na pomoc přítele na telefonu, pana „gůgla“. Vpravo, necelý kilák je stanice. Mám tak deset minut, a tak se snažím. Jen aby tu ten vláček stavěl…Dobré, mám kliku, i když ze mě slušně kape. Stíhám a staví. Je to skoro stejný motoráček, jakým jsem ráno přijel, jen je řazený obráceně. Sedám si k otevřenému okýnku a sleduji řeku, podle které jedeme. Klasika, nic se nezměnilo, vláček jede pomalu, koleje klapají, brzdy kvílí a stavíme skoro na každé mezi. Teprve teď vnímám, kolik lodí je na vodě. To je neskutečné! Sázava je kouzelná řeka, kolem je krásná příroda, a to mě vždycky dostane. Mám chvilku na bilanci, velké plus je, že jsem nepřišel ani o jednoho woblera, a na to vedro, a improvizaci jsem si i slušně zachytal. Čtyři štiky, jedna spadla, několik slušných tloušťů, dalších pár spadlých ryb, a to na neznámé vodě, navíc v tom provozu je velmi slušné. Určitě si to v budoucnu zopáknu, ale tentokrát bez vláčku. Moje mise splnila stoprocentně svoje očekávání, i když výluka na trati mě poslala někam jinam, než jsem původně chtěl. Cesta do Čerčan byla tentokrát zdlouhavá, nebo se mi to jen zdálo, možná tím úmorným vedrem, ale alespoň jsem měl čas kochat se Sázavou.
V Čerčanech, kde vlak končil, jsem si vyfotil možná naposledy, lokálku a přemístil se k informační tabuli. Podle ní tu vlaky na Prahu jedou skoro každou hodinu, a můj měl několik minut zpoždění, o čemž hlásil jako zběsilý amplion. Ale dočkal jsem se a zase přijel dvoupatrový, s měkkými sedačkami a klimatizací, za což mají u mě České dráhy jedničku. Uvelebil jsem se zase nahoře v patře a sledoval, jak se mašinka docela slušně plní, a velmi mě i překvapilo složení cestujících a různorodá společnost, mluvící několika cizími jazyky. Angličtinu, ruštinu a slovenštinu jsem poznal, ale další byla zřejmě vlámština, což je pro mě ve vlaku na Prahu trošku překvápko. Cesta tentokrát ubíhala mnohem rychleji, než Sázavskou lokálkou a klimatizace byla příjemné zpestření, tak paráda. Zase bych dal jedničku, ale musím objektivně strhnou několik plusových bodíků. Přisedli si ke mně tři urostlí chasníci, a tak jsem musel batoh nacpat pod sedadlo a pravou nohu jsem zasunul pod stoleček, a to jsem asi neměl dělat. Zespoda byl pěkně špinavý, na kalhoty se mi obtiskla slušná černá čmouha. Mě to vůbec nerozhodilo, mám na sobě rybářské kalhoty, v který sebou fláknu kdekoliv, ale kdyby to udělal někdo například v obleku, asi by byl naštvaný. Ale zase to trošku napravila velmi příjemná slečna průvodčí.
Vystupuji z vláčku v Praze na Hlavním nádraží a přesedám na totálně „našvinuté“ metro. Za půl hodinky jsem doma, a jako první sedám do vany, beru do ruky noťas, a dělám si poznámky a ukládám fotky.
A závěr? Byl to docela dobrý nápad, ale po skoro šesti hodinách, strávených v MHD nebo vlaku, v tom úmorném vedru, a několika hodinách v řece, jsem „votlučenej jako píšťalička“ a zase si na pár let nechám zajít chuť na podobné experimenty. A skláním se před těmi, kteří z jakékoliv důvodu nemají auto a tohle dobrovolně podstupují. Howg!
Pěkné . Taky jsem velmi dlouho nejel z Prahy do Chřenovic vlakem