Když nám to konečně vyjde, a utrhneme si pár hodinek na trošku toho „házeníčka“, téměř vždycky je něco proti.
Tentokrát to byla neskutečná mlha, která trvala skoro do oběda. Místama jsme museli jet doslova krokem a za každým stromečkem nebo keříkem jsme tušili nějaké zvířátko. Naštěstí jsme prasátko, zajíčka a srnečku na poslední chvilku viděli, tak v pohodě „odhopsali“ zpátky do mlhy a my se dostali k vodě bez komplikací.
Provlékali jsme šňůry očkama úplně potmě a bez čelovek bychom to asi nedali. Ale po pár utrhnutých nástrah jsme se konečně trefili rybám do chutě. Asi to bylo tou mlhou, nebo náhlým ochlazením, prostě dneska jim chutnalo, a nebylo to jen o jedné barvě. Dovoluji si trvrdit, že to bylo o co nejpomalejším tahání. Sice to byla tak trošku „materiální“ bitva, ale téměř na každý druhý – třetí hod jsme měli bouchanec od ryby a každý pátý jsme dokázali proměnit.
Ti pruhovaní loupežníci měli tak nádherné barvy… Dokázali jsme se bavit skoro do oběda, jenže potom se zvedla mlha, sluníčko prosvítilo vodu a to byla konečná. Jeden, dva poslední záběry a mohli jsme jet domů na oběd.
Ráno jsem si troufl i na woblery a několik záběrů jsem proměnil, jenže ryby byly někde tak na deseti až patnácti metrech, a když jsem dva woblery „pohřbil“, raději jsem přešel na klasické gumy. Sice se občas mihlo sluníčko, ale stejně nám trošku „přimrzala“ zadnice k lodičce.
Tak zase příště PERUN!
