Konečně „to pořádně dozrálo“ a nastal čas jet trošku provětrat na pstruhovku rybí druh zvaný salmo….
Jen jsme ještě museli doladit takové ty drobnosti, jako abychom měli všichni volno,a shodli se, aby nám přálo počasí, a tak podobně. A když to všechno klaplo, sedíme v autě a frčíme si jet pořádně zaházet. Jen jsem nakládal kluky hodně brzo ráno, protože díky všem možným „stavebním“ opravám a úpravám bychom hodinu přejížděli z jednoho konce Prahy na druhý…
Tentokráte jsem volil vláčáky jako kluci, a ne mojí stále více oblíbenější mouchu, to abych si zase po dlouhé době mohl vyzkoušet jiné proutky a navijáky. Do auta se toho vejde a tak si tradičně nakládám tunu věcí, a přitom jasně vím, že to bude zase o jedné nebo dvou barvách a možná o jedné nebo druhé plandavce….Ale komu není rady, tomu není pomoci….Když se mi to chce tahat…
Začínáme již tradičně na malé přehrádce, ale tady se mi moc nedaří, to hlavně proto, že byla dlouho vypuštěná a opravovala se, a tak přejíždíme na mnohem větší vodu. Po „malé“ a půlhodinové procházce lesíkem jsme konečně u vody. Zapisujeme a nedočkavě letí do vody tři plandule. A paráda, fungují, každý z nás měl kontakt a během pár minut se fotí první siveni. Bavíme se a já mám konečně možnost vyzkoušet rozdíl mezi tenkou šňůrkou a vlascem. Ku podivu mám záběry na oboje, jen z vlasce mi nespadla ani jediná ryba, naopak ze šňůry jich pár padá. Ale zase cítím ten velmi opatrný záběr. Tak nevím…
Oproti jindy plave na jinak křišťálově čisté vodě všude žlutý pyl a tak některé „zdolávačky“ jsou do poslední chvilky velké překvápko, co že se to vynoří z hlubin.
Bavili jsme se a čas neúprosně letěl. Museli jsme dát tradiční oběd – lovečák (na tom není nikdy co zkazit). Podle Martinových hodinek se na nás řítí pěkná vichřice se slejvákem a tak se nezdržujeme a opět se věnujeme přívlači. Jak jsem si přesně myslel, bylo to zase o dvou barvách….
Zatáhlo se, zvedal se vítr a ve vzduchu to bylo cítit. Tak pomalu (sakra rychle) balíme a pár posledních hodů a alou k autu. Ještě zasloužená večeře a vyjíždíme. Stíhali jsme to jen tak tak, cestou zpátky to ani nebraly stěrače…
Tak zase někdy PERUN!!!
JO
